Moderní bezdýmné kotle na tuhá paliva

Bezdýmné topení.

Mluviti ještě dnes o škodlivosti kouře, jenž se bez přestání z tisíců komínů valí a vzduch velkých měst otravuje, znamenalo by nositi sovy do Athen. V Anglii mluví a píše se o tom již od šestnáctého století, neboť Londýn trpěl již onoho času kouřem, jejž vydávalo nové palivo, tehdy v užívání přišedší, totiž uhlí.

Král Karel II. byl prvním panovníkem, jenž se pokoušel o odstranění tohoto zla ; za tou příčinou vydal nařízení, a samosprávné úřady měst Leedsu a Manchestru následovaly jeho příkladu. Jakou důležitost od té doby stále přikládali v Anglii této záležitosti, vidíme z četných odborných komisí, svolaných vládou r. 1819, 1843, 1847, a ze zákona Palmerstonova, nazvaného po ministru, jenž jej vydal r. 1853. Na to následovala řada nařízení v letech 1858, 1866, 1885 a 1891. Též u nás zabýval se touto záležitostí sněm království Českého, — ale poprvé roku 1899!

Slavní inženýři Papin a James Watt první obírali se otázkou stravování kouře. Papin vynalezl spalování vracejícím se plamenem pomocí silného vzduchového proudu. Jakkoli byla tato myšlénka na ten čas velkolepá, minula se přece s cílem, neboť byla zavedena výroba koku z uhlí, a pak nebyl ještě sestrojen vhodný aspirátor.

James Wattův vynález záležel v roštu z cihel, na němž se spalovalo uhlí ; ve dvířkách pece byl kuželovitý otvor, jímž proudil vzduch. Toto zařízení neosvědčilo se však, poněvadž struska zalévala otvory roštu.

Mezi pozdějšími vynálezci v oboru bezdýmného topení nalézáme známá jména Williama Thompsona (1796), Robertona z Glasgowa (1801), Clémenta a Desormesa (1802), Combesa (r. 1847 studie o Jackesových a Tailferových roštech a pecích), dále Marsillya a Dumérya, jehož přístroj svého času budil všeobecnou pozornost, atd.

Roku 1894 dne 8. srpna byly v Paříži vypsány 3 ceny ve výši 10 000, 5000 a 2000 franků pro nejlepší vynálezy v oboru bezdýmného topení.

O důležitosti a populárnosti předmětu svědčí již počet konkurrentů; bylo zasláno neméně než 110 projektů, z nichž 76 původu francouzského, 19 anglických, 4 německé, 3 americké, 3 z Rakouska, 2 italské, 1 belgický a 1 neznámý.

V technické komisi, jež měla projekty posuzovati, zasedali tito odborníci : Huet, generální inspektor mostův a silnic, administrativní ředitel prací města Paříže, jakožto president; inženýr Brull, bývalý předseda Společnosti civilních inženýrů; Hirsch, chef-inženýr stavby mostův a silnic, professor na škole pro stavbu mostův a silnic a člen ústřední komise pro zkoušení parních strojů; Humblot, generalní inspektor mostův a silnic; Lamouroux (Lamurů), člen městské rady pařížské, Michel Lévy, chef-inženýr dolův a zkušebný komisař pro službu při parních strojích ; de Tavernier, chef inženýr při osvětlení města Paříže a Mecker, inspektor strojů města Paříže.

Po prvním prozkoumání vybráno bylo 30 projektů, jež se komisi zdály býti hodny důkladnějšího studia a praktického vyzkoušení, aby se dalo přesně konstatovati, zdali a jakou měrou odpovídají oběma podmínkám, kladeným komisí, totiž 1. odstraniti obtížný kouř při upotřebení obyčejného paliva, a 2. zavésti úsporné topení parních kotlův.

Praktické zkoušky prováděny byly v městské čerpací stanici na Javelském nábřeží. Volba tohoto závodu byla velmi vhodná, neboť mohly býti návrhy jednotlivých konkurrentů zkoumány za stejných podmínek. Zařízení této stanice skládá se ze tří úplně stejných parních generátorův a dvou parních strojů, jimiž se voda zvedá. Při mírném zatížení obsloužil jeden kotel jeden stroj; při zvýšeném úsilí stačil jeden z kotlů pro parní stroje oba.

Práce parních strojů jest tam stále stejná, což rovněž přispívalo přesnému srovnávání výsledků, docílených jednotlivými způsoby. Zkoušky prováděly se na obou krajních kotlech, kdežto prostřední se nevytápěl. Zatím co se ex