Znečištění vzduchu ve městech

vých zrnkách atmosféry. Jsou-li utvořené kapky dosti veliké, padají dolů jako dešť, jsou-li nepatrného průměru 10 až 100 milionin milimetru, vznášejí se v atmosféře jako mlha, díky svému poměrně velkému objemu s ohledem na obsah, a zvolna klesají k zemi.

Podle výsledků pokusu nemohl by vůbec vzniknouti dešť, kdyby atmosféra neobsahovala žádných prachových zrn. Kondensačními jádry však mohou býti také volné elektrony nebo iony. Dále vysvětluje pokus, proč se po dlouho trvajícím dešti dokonale vyčistí atmosféra od veškeré suspense, která jest vodní parou stržena.

Zachycováním deště po určitou dobu (na př. po měsíc) v dešťoměru lze tvrditi, že pevný zbytek tvoří veškeré prachové součásti, které se vznášely v době pozorování v kolmém sloupci vzduchu nad zachycovací nádobou. Tohoto způsobu použili také ďArsonval a Bordas. Tak na př. bylo zjištěno dešťoměrem, umístěným v Paříži na terase v Palais Royal, za únor v r. 1925 12,871 g prachu na čtvereční metr plochy.

Podobným způsobem zjištěno v témž měsíci množství prachu, připadajícího na čtverečný metr plochy ve Vitry, na 1,592 kg, kteréž neobyčejně velké množství dokazuje, že obyvatelé ve Vitry mohou žíti hygienicky jen při zavřených oknech.

Coulier, jehož pokus o kondensaci vodních kapek jsme popsali, sdělil svá pozorování Mascartovi, který opakováním dospěl k potvrzení výsledků Coulierových. Později však použil balonu, naplněného vodíkem, který byl dokonale profiltrován a pečlivě zbaven veškeré vlhkosti vysoušením kyselinou sírovou. Do láhve, ve které byla vodní pára ve vzduchu úplně čistém, vháněl balonem čistý vodík a pozoroval, že ačkoliv veškeré části byly úplně prosty jakéhokoliv prachu, přece se vodní pára vždy srážela při rozpínání. Musil tedy vodík obsahovati ještě jiná jádra kondensační, která však podařilo se zjistiti teprve r. 1900 anglickému fysiku Townsendovi.

Podle J. J. Thomsonovy teorie ionisační může molekula nebo atom plynu nésti kladný nebo záporný náboj elektrický, a tento ion stává se kondensačním jádrem pro vodní páru. Je samozřejmé, že i dokonale vyčištěný vodík při pokuse Mascartově tyto iony obsahoval. Kladná nebo záporná elektrisace molekuly nebo plynového atomu jest dnes vysvětlena.

Připojí-li se na molekulu vodíku volný elektron, který jest jednotkou záporného náboje elektrického, chová se molekula jako záporný ion. Odloučí-li se jeden volný elektron od vodíku, dostaneme kladně nabitý ion. Tuto ionisaci plynu lze provésti bombardováním paprsky X nebo paprsky ultrafialovými a děje se tedy právě v nejvyšších vrstvách atmosféry, kde tato záření jsou nejintensivnější.

Tím lze vysvětliti, že vodní pára nalézá dostatek kondensačních jader i ve vrstvách, kde není žádného prachu. Avšak ionisačním pochodem elektrisují se i nižší vrstvy ovzduší, obsahující vodní páru, neboť ionisační pochod vzniká i nárazem elektronu na sousední atom. Přispívá k tomu i obsah chemických sloučenin v ovzduší se vyskytujících, které podle zkoušek, provedených s obsahem dešťoměru z Palais Royal, mají toto složení: uhlík 2,659 g, uhlovodíky 1,824 g, kyselina sírová 2,432 g, chlor 0,253 g, čpavek 0,021 g, takže z celkových 12,871 g pevného obsahu zbývá pouhých 5,682 g na ostatní příměsy minerální, tvořící prach.

Neobyčejně vyšší obsah minerálních látek, zachycených v dešťoměru ve Vitry, lze vysvětliti velmi jednoduše místními poměry. V elektrárně blíže Vitry spaluje se méněcenné uhlí, které mezi uhelnými plásty obsahuje mnoho jalovin, jež dlužno drcením odstraňovati. Zařízení k zužitkování tohoto méněcenného paliva je sice velmi hospodárné, avšak není dbáno při zpracování, aby odletující prach nevnikl do ovzduší. Zužitkuje se zde sice i palivo, obsahující pouhých 30% uhlí, avšak pokud nebude zákonitě nařízeno učiniti opatření proti šíření prachu v ovzduší, nelze se stanoviska zdravotního způsob zpracování považovati za dokonalý.

Prach a kouř má zmizeti z atmosféry velikých měst, zvláště průmyslových, neboť činí ji velmi škodlivou. V loňském ročníku popsali jsme již řadu odprašovacích zařízení, která používají k čištění vzduchu filtrů suchých nebo vlhkých, smáčených vodou nebo olejem, střikových filtrů vodních a konečně srážecích zařízení elektrických, jež jsou schopna udržeti čistý vzduch v místnostech nezdravých a zaprášených.

Elektrický filtr je z nejúčinnějších, a možno jím zachytiti prach cenných kovů a zmenšiti ztráty při výrobě. Používá se zde přitažlivého účinku nabitých částic k vodičům, které mají obrácený elektrický náboj. Vzduch nebo kouř, určený k vyčištění od hmotné suspense, prochází silným polem elektrostatickým buď mezi dvěma deskami, připojenými na vysoké napětí, nebo lépe vede se kovovou trubicí, spojenou s jedním pólem, kdežto uvnitř napnutý drát je připojen na druhý pól.

Aby bylo elektrostatické pole dosti silné, je třeba použiti napětí kolem 100000 V, která lze sice snadno vyrobiti střídavým proudem, nikoli však stejnosměrným. Aby měly elektrody náboj stále stejného znaménka, usměrňuje se proud nejčastěji kenetrony, které arcif musí míti pro vysoké napětí dosti značné rozměry. Bude-li seriovou prací výroba kenetronů zlevněna, dosáhne se jistě značného rozšíření těchto dokonalých odprašovacích zařízení.

listování v kapitolách článku 'Znečištění vzduchu ve městech'

« předchozí	Kapitola 1 Kapitola 2 Kapitola 3 Kapitola 4 Kompletní fotogalerie k článku	další »

Původní zdroj historického článku:

Vynálezy a pokroky 1926, autor neuveden