Od těch dob zkoušelo svůj důvtip mnoho povolaných, leč málo bylo vyvolených, jimž by se podařilo sestrojit model, který by vyhovoval lépe než modely dosavadní. Sluší tu vzpomenout na př. bývalého pruského poddůstojníka W. Bauer-a, jenž jiné jinak dosti zdařilé pokusy konal r. 1848 v Kiel-u.

Další z nich jest Američan Philipp, jenž roku 1851 sestrojil člun dlouhý 12½ m a vysoký 1¼ m, který se pohyboval šroubem s ručním převodem. Tato loď opatřená dělem utonula však i s vynálezcem při hlavní zkoušce na jezeře Erie.

Neúspěch tento však přec neodstrašil od následování. Čím více životů vyžadovaly nebezpečné pokusy za oběť, tím víc se jich dělo. Poněvač pak typ lodi, její tvar a způsob stavby, nelze nikterak změnit, dály se pokusy jinými směry. Vynalézány nové motory, nové způsoby potápění lodí, nové způsoby jich osvětlování v mořských hloubkách a t. d.

Jednou z takových pozdějších konstrukcí je člun Francouze Rion-a z r. 1861, který byl asi 5 m dlouhý a 3¼ m v průměru; uváděn byl v pohyb parním strojem, jehož kotel vytápěn éthérem. Potápění člunu se dělo tím způsobem, že se do zvláštních nádrží umístěných ve dně vpouštěla voda.

Parní stroj se zde však neosvědčil, pročež jej celá řada jiných konstruktérů nahražovala motory jinými. Zejmena sestrojovány motory elektrické, plynové, tlakovzdušné, motory hnané kyselinou uhličitou, dále petrolejové, naftové a benzinové. Poněvač potápění se člunů pomocí vody vpuštěné do uzavřených nádrží mělo veliké nevýhody — zejmena bylo nemožno vyplout na povrch moře, když selhala čerpadla — byly užity různé jiné prostředky, jako vodorovná kormidla, svislé šrouby a zmenšení objemu loďky.

Takovým způsobem sestrojeny modely mnohem dokonalejší, leč přec ne tak dokonalé, aby bylo možno přistoupit ke stavbě řady lodí jiných, zbudovaných podle některého z dosavadních typů.

Nevýhody vzniklé užitím pouze jednoho motoru (na př. pouze parního stroje) přiměly konstruktéry k tomu, že začali užívati dvou motorů různých. Tak loďka Američana Alsten-a z r. 1863 měla parní stroj a elektromotor. Prvý uváděl člun do pohybu v případě, když se nacházel na povrchu moře; jakmile se potopil, byl poháněn elektřinou. Potápění se dělo napouštěním vody dovnitř.

Podobně i loď sestrojená admiralem Bourgeois-em a Brenn-em, jejíž váha vytlačené vody byla 450 T, byla uváděna v pohyb pomocí šroubu, jenž byl poháněn parním strojem neb motorem na vzduch stlačený na 80 atm. Potápění této lodi se dělo trojím způsobem; buď se napouštěla voda do uzavřených nádrží, nebo svislými vrtulemi, nebo konečně zmenšením objemu. Na přídě lodi byl přístroj na vrhání torped. V lodi bylo místo pro několik lidí, kteří mohli zůstat pod vodou po několik hodin. Při zkoušce s touto lodí vyšlo na jevo, že ač byl každý její detail pečlivě promyšlen, přece měla špatnou stabilitu a nemohla býti proto užívána.

Rovněž nevyhověl svému účelu člun Francouze A. Konstantin-a z r. 1894, velice neesthetického tvaru kotle přikrytého. S obou stran vyčnívaly z něj dva válce s písty. Když byly písty vtlačeny dovnitř, zmenšil se tím objem člunu, což mělo za následek, že se člun potopil; když byly písty opět vytlačeny ven, vyplul člun na povrch. Loďka tato se pohybovala šroubem hnaným lidskou silou — tedy opět krok do zadu.

Zmínku zasluhuje též člun Drzewieckého, tvaru doutníku s vyvýšenou prostřední částí, která měla sloužit jako schránka pro hlavy čtyř mužů, kteří tvořili posádku člunu. Člun se pohyboval šroubem, který byl opatřen kloubem tak, že jej bylo možno otáčeti všemi směry a tím zároveň užit místo kormidla. Na dně člunu byla dvě závaží posuvná pomocí řetězů vpřed i vzad, čím se dosáhlo, že se člun nakláněl buď předem neb zadem dolů, a tím se jeho poloha dala znamenitě měnit. Zařízení toto však nelze doporučiti z toho důvodu, že se ono důmyslné přesouvání může stát osudným, kdyby řetěz seskočil s kladky nebo se přetrhl. Několik člunů těchto, které ruská vláda zakoupila pro ochranu svých moří, bylo zanedlouho vzato z oběhu. Roku 1884 zlepšil Drzewiecki ještě konstrukci svých člunů, ale opět bez úspěchu.