Draka zná dozajista každý již od útlého mládí; je to dětská hračka kterou si naše mládež na podzim krátí dlouhou chvíli. Snad mnohý z čtenářů těchto řádků také »lítal« za dob své mladosti s drakem po polích a strništích daleko od města a od zraků rodičů, avšak žádného snad tehdy nenapadlo, že se tato hříčka stane někdy hledanou a neocenitelnou pomůckou při pozorování vyšších vrstev ovzduší, nebo že se dokonce někdy stane vzorem, dle kterého se budou lidé pokoušet o sestrojení moderního létadla.

Náš obyčejný papírový drak není však původu evropského; Je to vynález Malajů, a zvláště v Číně a Žapanu je velice rozšířen. Do Evropy přivezli draka v dávnověkosti kupci, kteří dojížděli do Číny a Indie pro koření, hedvábí, koberce a podobné zboží. Dokud se drak neužíval pro účely vědecké, neměl u nás valný význam; byl pouhou dětskou hrou, a proto se také nevyskytly žádné nové tvary draků lišící se ode známých tvarů obvyklých, z nichž jsou nejužívanější obdélníkový, čtvercový a hruškovitý.

Aby se drak mohl klidně a nehybně vznášet ve vzduchu, je třeba, aby měl přítěž čili »ocas«, jenž musí být as šestkrát tak dlouhý jako je délka celého draku. Je-li ohon ten delší, pak drak nevzlétne; je-li kratší dělá pak drak ve vzduchu »kotrmelce« a tluče »čelem« do země — abychom zde hned vyčerpali celou lidovou terminologii tohoto oboru.

Jak vidět, má náš evropský drak mnohé vady; proto se nyní užívá pro účely vědecké skoro výhradně draků t. zv. čínských, kteří jsou konstruováni tak, že plocha, do níž se vítr opírá, je využitkována až do krajnosti. Malajští draci jsou tedy mnohem stabilnější a mají mnohem větší stoupavost, pročež nepotřebují, žádnou přítěž; jsou to vesměs draci bezocasí.

Prvý kdo užil draka pro účely vědecké byl Franklin (1752), jenž, jak známo, dokazoval, že elektrická jiskra vyvozená uměle a blesk jest jedno a totéž. Franklin pustil k oblakům draka opatřeného železným hrotem, ke kterému byl připevněn tenký měděný drát vpletený do provázku, na němž byl drak přivázán. Provaz byl připevněn ke měděné kouli nasazené na isolované tyči. Když se nyní Franklin dotýkal koule té opět druhou koulí vodivě spojenou se zemským povrchem, přeskakovaly mezi oběma koulemi jiskry. Pokusem tím dokázal Franklin skvěle svoji theorii o atmosférické elektřině.

Na pokusy Franklinovy se však zazapomnělo, a žádný se jimi nezabýval; když pak sestrojeny ballony, obrátily se zraky všech přirozeně k této novince. Horní vrstvy ovzduší byly pak zkoumány tím způsobem, že pouštěny ballony se samočinně zapisujícími přístroji, a dosaženy tak pěkné výsledky. Leč způsob tento je velice drahý, neboť se třetina ballonů vůbec ztrácí, a mnoho přístrojů bývá pádem ballonu na zem poškozeno. Proto není divu, že se v poslední době hleděl tento způsob výzkumů vyšších vrstev vzduchových nahradit něčím jiným, levnějším. A na to se právě nejlépe hodí náš drak.