První radostná pouť na Bílou Horu.

Včera odpoledne socialistické organisace a Sokolstvo z Prahy a okolí uspořádaly velkolepou manifestaci na oslavu samostatného státu československého na Bílé Hoře.

Osmý listopad roku 1620 jest odčiněn, bezpráví, zločiny a potupa tří set let jsou smyty. Jasný podzimní den s mírnou září sluneční byl neobyčejně přízniv manifestaci, tisíce a desetitisíce proudily mohutným tokem od Prahy, slabší průvody a zástupy přicházely od severu a západu, a všechny ty obrovské davy slily se v jediné rozvlněné moře lidstva na pláni bělohorské.

Přišly dělnické organisace, jednoty sokolské, havíři z Nučicka i horníci kladenští, v temných zástupech zapestřily se národní kroje dívek. Byl to opravdový tábor národní, tábor mužů, žen i dětí. Nad hlavami množství vznášela se radost a pokojný oddech lidu, kterému spadly okovy.

Prapory vlály vzduchem, prapory všech barev slovanských a spojeneckých. Ta pláň bělohorská, jindy tesklivá a pochmurná, včera jako zázrakem se proměnila: zmizely přízraky běd, hanby a ponížení, a v duších všech přítomných jásala slavnost vzkříšení.

A rádi bychom řekli ještě: svátek smíření. Nebyli jen sami dělníci mezi manifestanty, ale sami Češi. Občané jednoho státu, lidé téže krve, byť různých vrstev sociálních, všichni cítili a byli si vědomi, že pohroma lipanská ani bělohorská nesmí se opakovati za žádnou cenu a že mladý stát bude síliti a zkvétati jen bratrstvím a solidaritou všech občanů.

Tím duchem nesly se celkem všechny řeči, promluvené se šesti tribun.

Průběh tábora.

Účast na táborech odhadována na 150.000 osob. Největší tábor konal se u Malého Břevnova, kde promluvili řečníci s prvé tribuny, v místech, kde do posledního muže r. 1620 bránili se Moravané.

Promluvil tam posl. Stříbrný, jenž ve své řeči, na podkladě historickém vybudované, přešel k úkolům demokratické vlády v našem samostatném státě. Osud národa českého byl rozhodnut již bitvou u Lipan, a Bílá Hora byla jen logickým toho důsledkem.

Nechceme-li, aby se tato historie opětovala, musí vytoužený český stát býti spravedlivý ke všem, musí býti útočištěm pracujícího lidu. To neznamená destrukci, uvolnění, ale výzvu k tvůrčí práci. Zvláště zdůrazňoval, že kdysi viděli jsme v bolševismu poslední zoufalý prostředek, ultima ratio rozkladu proti nenáviděnému Rakousku.

Dnes nám není potřebí tohoto prostředku, Rakouska není, a bylo by těžkým zločinem, kdyby někdo nezodpovědnými činy v zárodku podlamoval sílu českého státu. (Nejživější souhlas.) Třeba však trpělivosti. Stojíme na stráži v Nár. výboru a nemusíme se obávati nespravedlnosti sociální.

A třeba počíná hořeti u sousedů v Německu a jiskry světového požáru k nám zalétají, zachovejme klid, jímž imponujeme, takže i v zněmčeném území prosí nás o pomoc, kde jako legální činitel jsme ochotni učiniti pořádek k udržení pokoje ve vlastním státě.

Vzpomenuv T. G. Masaryka, vyzývá strhujícími slovy k brzkému dokonání toho, co slavně bylo započato; ale staň se tak v klidu. Stát náš dává v ochranu vlastní ukázněnosti uvědomělého pracujícího lidu. Když stišily se souhlasné projevy, zapěna národní hymna „Kde domov můj?".

Pak promluvil občan Grunel za centralisty a posl. Udržal, jenž vyzýval české zemědělce, aby s největší obětavostí poskytli českému lidu potraviny.

S druhé tribuny promluvili posl. Němec, posl. Slavíček, red. Stivín, posl. Bechyně, Němeček a Eksteinová.

Na třetí tribuně (proti býv. klášteru) mluvil obč. R. Laube, na čtvrté posl. Tomášek a obč. Zemínová, na páté (na vojen. cvičišti) mluvili posl. Svěcený, red. Špatný, občan Hauf, za české vojíny p. Hurych, a k závěru obč. Klečák. Na šesté tribuně (nad úbočím motolským) mluvili obč. Čižinský, red. Škatula, obč. Veselý a obč. Johanis.

Manifestační průvod do Prahy.

Po ukončení táborů soustředili se jich účastnící u letohrádku Hvězdy, kde před zdí obory zástup studentů za zvuků smutečního pochodu pálil lepenkovou rakev s nápisem: „Pošla černožlutá bestie“.

Za neustávajícího jásotu nastoupen zpáteční pochod několikerým směrem ku Praze, kam zástupy dorazily k večeru. Bouře nadšení též propukla u vojenského velitelství, kde vzdán hold české armádě.

Průvod ubíral se pak na Staroměstské náměstí, jež naplnil za zpěvu vlasteneckých písní.

Tam lid, chtěje dáti výraz své nenávisti k Habsburkům, i zjednati zadostiučinění za potupu svého národa, strhl marianský sloup, který byl zbudován na popud Ferdinanda III. r. 1650 na poděkování, že Praha r. 1648 se ubránila Švédům, a jemuž byl vzorem mariánský sloup v Mnichově, postavený r. 1638 na poděkování vévody Maxmiliána za vítězství na Bílé Hoře.

Po demolování sloupu, o němž dále píšeme, zástupy za zpěvu se rozcházely.