Orlík nad Vltavou.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Velkolepé, nesmírné jsou lesy české!

V dvou slovech těch je kus poesie. České lesy! Jsou nezničitelné, o nich platí hrdé slovo, jež druhdy heroldové vyvolávali, zemřel-li francouzský král. Český les nezemře, fragment jeho lze zničiti, atom jeho rozmetati — celek však trvá dále po věky v nezlomné moci a velkosti.

Na hranicích zjevuje se v podobě královské Šumavy s neproniknutelnými prahouštími, v kterých kdys medvědi měli doupata, s temnými, hlubokými jezery a nebetyčnými vrchy, romantickými hrady a opatstvími. Jako šírý pás obepíná zemi a jeho zelená stužka zjevuje se v dáli, patříme-li se štíhlých věží pražských.

Potřební kavalíři a sedláci nechť si systematicky pracují na jeho vyhlazení, vichřice a lýkožrouti nechť v něm nemilosrdně řádí — nelze jej zničiti a statně žije dále, vyrůstaje vždy znovu ze sebe jako onen strašný had mythů, jemuž deset hlav dorůstalo, pakli mu hrdina z pohádky jednu utnul ... A v tomto moři zeleně roztroušeny jsou pyšné residence českých aristokratů. V jejich okolí upomíná vše ještě na „staré dobré časy“, kdy hrdá signoria neskláněla hlavy před zemskými zákony.

Lesů pán obklopený neutuchající úctou podhradí i širého okolí, málo liší se od svých dědů, jichž zamračené portrety zdobí dvorany zámecké.

Toť evropská zvláštnost — specificky česká! Neuvěřitelno, že tolik staletí uplynulo ode dne, kdy nad Čtyrkantonským jezerem zavznělo smělé heslo „Volný a žádného pána poddaný“. V těch věčně zelených lesích, kde volně věje větérek, jakby vztyčen byl klobouk Gesslerův...

Takové jsou dojmy, jež přinášíme si z krásných hvozdů českých.