Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   •   obchod Bejvávalo.cz   •   magazín Příroda.cz   •   originální samolepky Pieris.cz   •   plastikové modely Plastikáče.cz   •   převod PDF na obrázky DraGIF.cz

Velikonoce: oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista, nebo církví šikovně využité staré pohanské svátky?
původně vyšlo: Věda a náboženství 1911, autor Malvert.

Z jakých historických základů vycházejí křesťanské Velikonoce nebo proč vstal Ježíš z mrtvých právě po třech dnech? Na tyto a další otázky vám odpoví článek z roku 1911.


Velikonoce.

Je nesporno, že v kultu křesťanských církví jest velice mnoho prvků původního pohanského kultu ohně a s ním spojeného kultu slunečního a uctívání těles nebeských.

Nejpádnější toho důkazy podávají právě svátky církví křesťanských, které jsou pouze obměněnými, doplněnými a po křesťansku (tu pravoslavně, tu katolicky, protestantsky a pod.) upravenými slavnostmi konanými v dobách šerého dávnověku od ctitelů zjevů přírodních, k nimž ovšem na prvém místě, poněvadž nejmocněji se jeví a na utváření lidského života má největší vliv, patřil právě oheň v různých svých zjevech i podobách, jako slunce, hvězdy, blesk a pod.

Že rozdělení doby roční dělo se dle zjevů nebeských a tím také že řízeny byly svátky, slavnosti a celý ceremoniel pohanský, je bezesporno, poněvadž ještě dosud zjevy ty jsou nám podkladem našeho dělení časového.

Doba vyrovnání délky dne i noci, jarní rovnodennosti a jí následující vítězení vlády slunce, dne, nad vládou noci byla příčinou ke zvláštním slavnostem k oslavě smrti a opětného vzkříšení slunce. V pohanských dobách trvaly oslavy tyto po celý týden, tak zvaný „svatý týden“. Staří slavili tento přírodní zjev třídenním smutkem jako symbolisováním tří zimních měsíců, kdy slunce bylo mrtvo, leželo tři dny v hrobě.

Ještě dnes řídí se počátek našich katolických svátků velikonočních dle měsíce, neboť se počínají první nedělí po čtrnáctém dnu prvního jarního novoluní.

Ve staré Galii byl tento svatý týden zasvěcen uctívání matky bohů. Setkáváme se zde s cyklem smutečných i radostných dnů. Dne 24. března slaven byl „dies sanguinis" (utrpení) a dne následujícího „hilarii", den vzkříšení jako slavnost radosti.

U Féničanů byl jeden den tohoto svatého týdne zasvěcen nářku nad smrtí Adonisa, boha slunce. Právě tak na Zelený čtvrtek v naší církvi připomíná se v t. zv. „Tenebrae“ smrt boha slunce. Zhášejí se všechny svíce v kostele až na jedinou, svíci velikonoční, paskál, která se staví za oltář, aby odtud teprve prvého dne vzkříšení byla opět vynešena.

Druhého dne, který byl zasvěcen smutku pro bohyni Venuši, nebyla na oltáři konána žádná obět, a ve chrámech byl navštěvován ležící, mrtvý Adonis. Právě tak o Velkém Pátku (dies Veneris) nekoná se v kostelích mše a mrtvý Kristus uctíván jest ležící ve smuteční kapli, představující hrobku.

Obyčej umývání nohou má původ svůj v kultu bohyně Venuše, kterou toho dne staré paní umývaly, když se před tím samy omyly.

Dne následujícího změnil se smutek v radost a slaveno bylo vzkříšení z útrap zimních měsíců znovu vzkříšeného, omládlého slunce. Té doby ozývaly se ve chrámech radostné zpěvy, Hallelujah. V Římě byl znovu na oltáři rozněcován svatý oheň, v křesťanských chrámech později svíce velikonoční, paskál, symbol znovu omladlého slunce. Tato antická slavnost, která u křesťanů později přeměněna byla ve svátky velikonoční, jest oslavou vítězství slunce nad tmou, zimou.

V církvi římské připomíná obřad vzkříšení Kristova na Bílou Sobotu velice nápadně ceremonie vzkříšení Slunce dle ritu vêdického. Shledáváme se zde původně s rozněcováním ohně pomocí křesacích kamenů, jež v krajinách západních nahrazovaly indický dřevěný nástroj ke vznícení ohně, známou nám již svastiku. Takto povstalý oheň slouží k rozžehnutí svíce velikonoční. Bíle oděný diakon nese třtinu, rákos (nyní jen obyčejnou tyčku), představující vetasu vêdických hymn, na níž připevněny jsou tři svíce, což připomíná tři figurky vêdického kruhu, a rozžíhaje je novým ohněm, mluví při každé: „Lumen Christi", světlo Kristovo. Na to rozžíhá se paskál, jehož vosk představuje obětní máslo matky včely, posvátné krávy Indů, a knot nahrazuje dřevo posvátného krbu vêdického. Paskál velikonoční není jiného původu, než jak zde vysvětleno, a při obřadu tomto užívaná charakteristická slova „Per lignum crucis" jsou věrným napodobením příslušného hymnu vêdického.

Konečně připomíná se Kristus pod jménem Agnus, beránek Velikonoční, což připomíná vêdické slovo Agni, (slov. Ogni, ohni, oheň), kteréž představujíc původně oheň, pozemského syna boha Savistri, slunce, přešlo v tomto znění a působením kultu hebrejského v dnešní svůj význam. Indům byl Agni, pozemský syn boha slunce, představitelem boha-syna splozeného bohyní MAYOU (Marií) třením dřev svastiky, nástroje podobného stejnoramennému kříži, jejž vynalezl, zhotovil tesař TWASTI, jenž jest takto pozemským synem Agniho, pozemského ohně.

Velice nápadná jest podobnost hymn užívaných při obřadu tomto v církvích křesťanských. Mnohé z těchto zpěvů doslovně souhlasí s hymnami vêdickými, jen tím se od nich lišíce, že vêdická slova Arya a Dasyu nahrazena jsou slovy Hebrej a Egypťan.

Ve starověku počínal rok jarem. Všude oslavováno bylo vzkříšení slunce ceremoniemi, jež upomínaly na symbolickou smrť této hvězdy a posléze radostným zvěstováním jeho vzkříšení končily. Slavnosti tyto počínaly v březnu, v době, kdy slunce vstoupilo ve znamení skopce, beránka. Křesťanské velikonoce jsou pokračováním této slavnosti. Často se opakující Allelujah jest původu sanskrtského a ozývalo se v dobách dávných u národů východních jako výkřik radosti ze vzkříšení slunce (znamenáť all zvednouti se, povstati, ulia jest stkvoucí, zářící, t. j. slunce).

Ve všech řečích nazývají se svátky velikonoční „bílými“, francouzsky „la page blanche“, německy „Weisse Ostern“ a pod., v řeči církevní pak „dominica in albis“. Nápadno jest, že slavnost tato připadá v dobu staropohanských svátků bohyně Ceres, v nichž předepsáno bylo roucho bílé.

Alba decent Cererem; veneres cerealibus albas.
Sumite: nunc pulli veneris usus abest.

A na týž den v rituálu církevním předepsáno jest roucho bílé a v kostelích se zpívá:

Nunc ergo, laetas vindici Grates rependamus Deo:
Agnique mensam candidis Cingamus ornati solis.



původ historického článku:
Věda a náboženství 1911, autor Malvert.


datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
3. dubna 2018



Debata k článku 'Velikonoce: oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista, nebo církví šikovně využité staré pohanské svátky?'









Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání včetně původních obrázků.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu ani opravovány původní překlepy.

Pokud chcete náš obsah převzít nebo máte zájem u nás zveřejnit svůj PR článek, tak nás prosím kontaktujte.

© 2011 - 2018 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X



Naše další projekty:

Zajímavé odkazy: Webhosting, Aplus Hotel - levné ubytování v Praze

Chcete zde být také uvedeni? Kontaktujte nás.