Předchůdce dnešních dinoparků

Zoologická zahrada předpotopních zvířat.

V daleké minulosti několika millionů let, kdy povrch naší Země byl ještě podroben mocným převratům a po člověku nebylo ještě ani stopy, byla Země pokryta daleko k oběma točnám rostlinstvem gigantických rozměrů a nejrozmanitějších tvarů. A současně s podivným rostlinstvem žili na Zemi i podivní tvorové, jež můžeme dnes spatřit vyobrazeny v museích.

Před těmito obrazy si maně vzpomínáme na staré pohádky, jež se hemží saněmi, draky a podobnými netvory, a které se všeobecně považovaly za pouhé výplody fantasie. A přec takoví tvorové skutečně žili, a kdyby se některý dnes u nás objevil, tu by skutečnost překonala veškeré naše očekávání, neboť obrazy těchto tvorů, jak nám je poskytují musea a učebnice, ani zdaleka nevystihují skutečnosti, nemají ani potřebných rozměrů ani plastičnosti.

Abychom se mohli skutečně vžiti do těch vzdálených dob, bylo by nutno vidět kol sebe divokou přírodu pokrytou rostlinstvem, jehož vzrůst byl horkem sálajícím ze žhavého dosud nitra Země vyhnán do nej úžasnějších velikostí a forem, uprostřed kterého by vystupovaly plasticky a věrně dle přírodovědeckých výzkumů zmodelované bizarrní tvary předpotopních zvířat.

Nic není dnes nemožností, a tak byla i tato myšlenka uskutečněna Karlem Hagenbeck-em, světoznámým pěstitelem zvířat, v jeho zoologické zahradě ve Stellingen u Hamburku. Poněvadž Hagenbeck není pouze theoretickým odborníkem, ale i smělým a podnikavým praktikem, podařilo se mu skutečně přičarovat do přítomnosti kus prasvěta a „oživit“ část svého nádherného parku oněmi tvory. Rozkošná krajinka s jezerem obklopeným mohutnými stromy a keři a obydlená obrovskými zvířaty, z nichž každé ukazuje svůj charakteristický postoj, poskytuje nám skutečně obraz překvapující názornosti. Nemusíme už namáhati svoji obraznost, chcem-li vidět, jak to na naší Zemi vypadalo před několika milliony let.

Stálo to ovšem mnoho námahy, trpělivosti i důkladných vědomostí než byla vytvořena nádherná scenerie předhistorické doby tak, jak ji možno ve Stellingen dnes spatřit. Sochař Pallenberg, který převzal umělecké vypracování tvarů těchto zvířat, konal příslušná studia po všech možných museích, hlavně amerických, jež v tom ohledu jsou nejlépe opatřena, zhotovoval si přesné nákresy, odměřoval rozměry fossilních zbytků a radil se o nich s vynikajícími odborníky než se pustil do vlastní práce, modelovat ve hlíně. Z předběžného modelu byly ještě před definitivním provedením zhotoveny odlitky, které byly dány k posouzení několika učencům, a teprv pak, když se jejich úsudky ohledně velikosti, tvaru, postoje zvířete atd. shodovaly, bylo přikročeno k vypracování modelu z cementové hmoty, jež se pro tento účel nejlépe hodila.

Nejdřív byl dokončen model představující iguanodon ta, obrovského to ssavce z jurské doby vývoje Země. O tomto ssavci se z počátku odborníci nemohli shodnouti, chodí-li po všech čtyřech nohách nebo jen po zadních, až nej novější badání ukázalo, že na chůzi užíval pouze zadních noh, podobně jako všichni tehdejší plazi z rodu dinosaurů, k nimž i iguanodon náležel. Charakteristické u tohoto zvířete jsou špičaté palce podobné dýkám, které při prvém nalezení zbytků v Anglii byly pokládány za rohy, takže na původních obrazech lze iguanodonta skutečně spatřiti s rohem na nose. Tato domněnka se ovšem později ukázala nesprávnou.

O způsobu života pradávných ještěrů je arci známo velice málo. Byli mezi nimi částečně býložravci, z části však i typičtí dravci, kteří se nikterak nevyhýbali ani honbě po krvi blízkých příbuzných.

Druhý model ve stelligenské zahradě představuje diplodoka, obra délky 20 m. Při pohledu na tohoto ještěra máme zvláštní dojem, jakoby jednotlivé části jeho těla byly vzaty z různých zvířat. Protáhlé, ještěrovité tělo, ohebný krk podobný krku pštrosímu, k tomu sloní nohy a ohromně dlouhý ocas vláčící se po zemi, to vše se zdá spíše fantastickou hříčkou přírody nežli skutečným zvířetem, které po statisíce let obývalo naši Zemi.

Diplodocus byl bezpochyby největší ze všech tvorů, kteří kdy na Zemi existovali, ale’při svojí obrovitosti se přece stával často obětí svých menších soudruhů, neboť byl do boje o život vyzbrojen velice špatně. Krom toho ukazuje jeho malý mozek, že jeho duševní schopnosti as byly velice slabé, čehož jeho lstivější protivníci asi často využili.

Další model předvádí nám jiného ještěra, stegosaura, náležejícího rovněž do čeledi dinosaurů. Mohutný jeho hřbet byl ozbrojen silnými zubovitými útvary, jichž deskovité kosti byly široké až ¾ m při délce celého zvířete 8 m. U Hagenbeck-a možno spatřit tohoto dravce v boji s nebezdečným protivníkem, ceratosaurem, který se právě do něho pevně zakousl. Pěknou rodinnou scénu ukazuje skupina jakéhosi předpotopního druhu nosorožců (triceratops), jichž kostry byly svého času nalezeny na Skalných horách v Sev. Americe. Otec této skupiny je právě ve vodě, z níž vyčnívá pouze jeho hlava ozbrojená třemi obrovitými rohy a orlím zobákem, jakož i část mohutného hřbetu opatřeného krunýřem. Na břehu stojí samice s mládětem hledajíce patrně potravu. Nápadný u těchto tvorů je zvláštní límcovitý útvar hřbetních desek kolem šíje zvířete. Triceratops žil patrně ve vodě nebo blízko ní jako dnešní nosorožci, a svými mocnými rohy na nose byl as nebezpečným soupeřem současným obrům v pravěku.

Podivným míšencem ryby a plaza je plesiosaurus živší v době triasové, tedy ještě dříve nežli množství zvířat z rodu dinosaurů. Štíhlý krk s ještěrčí hlavou, obrovské ploutve a neohrabaný ocas tvoří dohromady zjev nápadně groteskní. Byl to plaz žijící asi právě tak dobře pod hladinou moře jako na suchu, kde as vedl život dravce. Byl o něco menší nežli dnešní velryba, dlouhý průměrně 7 m.

Současníky těchto zvířat byli létaví draci, plazi to, kteří pode jmenem pterosaurus vykazují celou řadu zajímavých druhů. Silná létací blána mezi dlouhými drápy předních nohou, tělem a zadními končetinami umožňovala těmto tvorům občasný pohyb ve vzduchu. Byli as tak velcí jako čáp, a jejich podoba trochu připomíná naše netopýry, ač jim dlouhý krk a ostrý zobák dodává vzhledu ptáka. Silný chrup vyzbrojený mnoha ostrými zuby svědčí o přirozené dravosti těchto plazů.

Neméně zajímavými jsou v Hagenbeck-ově zoologické zahradě modely hřebenovitých ještěrek a obrovské, podivuhodně opancéřované želvy.

Konečně zde můžem nalézt i fossilní ptáky. Nejsou sice příliš podobni našim slavíkům, ježto mají mnoho příbuzného s plazy, ale peří na nich přece jen prozrazuje, že jsou to předchůdci našich opeřenců, mezi nimiž a létavými ještěry tvoří přechod.

Tím ovšem není vyčerpáno vše, co by se mohlo ještě z podivuhodného toho předpotopního světa ukázat, a pracuje se ve Stellingen stále o doplnění. Přesto však nám i tento zlomek podává mnoho, hlavně co se týče dokonalé názornosti.

Předpotopní zvířata nebyla arci dosud nikde nalezena tak neporušena, jak nám je v cementových modelech předvádějí u Hagenbeck-a, ale naše vědomosti z četných nálezů ve vykopávkách jsou již tak dokonalé, že rekonstrukce oněch tvorů odpovídají pravdě asi naprosto.