Doplňování lodí uhlím přímo na moři

Zásobování lodí uhlím na širém moři.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Zásobováni lodí uhlím na širém moři.

Doplňování uhelných zásob na lodích, které jsou vzdáleny od uhelných stanic, jest otázka velmi důležitá pro každý stát, který chce svoji námořní moc zachovati poněkud dále než ve blízkosti svého pobřeží. I takovému státu, jako jest Anglie, který má po všech končinách zeměkoule rozprostřenou síť svých námořních skladišť uhlí, může se v době války přihodit, že části jeho loďstva, která potřebuje doplnění svých zásob uhelných, není možno vyhledat ze strategických ohledů ani nejbližší uhelnou stanici.

Logický toho následek ovšem je ten, že v takových případech musí být loďstvo provázeno určitým počtem uhelných lodí, parníků to, jichž náklad tvoří uhlí určené pro lodi ostatní. Avšak hlavní potíž spočívá zde v překládání topiva z těchto plovoucích uhelných skladišť do lodí válečných. Nejjednodušší toho způsob, přiražení obou lodí boky k sobě a přenášení uhlí s jedné na druhou, jak se to skutečně provádí v přístavech a vůbec na tiché vodě, není na otevřeném moři možný, poněvač zde stále panuje vlnění, jež obě lodi byť i sebe lépe k sobě svázané pomocí lan buď hledí roztrhnout nebo je na sebe naráží takovou silou, že není tu vyloučena možnost těžkých jich poškození.

Aby tuto otázku rozřešili, zkoušeli v Anglii a Americe již před delší dobou užit na to lana a pojezdného koše, tedy krátce visuté lanové dráhy toho způsobu, jaké byly popsány v prvých číslech tohoto ročníku našeho listu, ovšem s některými změnami.

V loďstvu anglickém provedeny příslušné pokusy s bitevní lodí »Majestic« a uhelným parníkem »Muriel« roku 1901, v Americe pak rok na to mezi bitevními loděmi »Massachusetts« a »New York« a uhelným parníkem »Marcellus«; na tento poslední případ se vztahuje naše vyobrazení č. 160.

Nakládání uhlí prováděno zde takto : Loď, jejíž zásoby uhlí bylo nutno doplnit, vzala uhelný parník pomocí vlečného řetězu do vleku, a pokračovala po položení potřebné lanové dráhy zmírněnou rychlostí ve své cestě.

Nosné lano, po němž zavěšeny pytle s uhlím, připevněno na bitevní lodi na zvláštní lešení zřízené na zádi, na uhelném parníku pak na přední stožár, odkudž vedeno přes kladku na stožáru zadním a svedeno za lodí do vody, kde na jeho konci upevněn veliký pytel z plachtové látky, jenž představoval jakousi t. zv. »plovoucí kotvu«. Účel toho jest, aby nové ono lano bylo udržováno stále napjaté i při náhodném sblížení se obou lodí, neboť při jízdě naráží voda stále na onen plachtový pytel napřed otevřený a tím napíná lano, na němž je zavěšen.

Po několika cvičných pokusech byl výsledek tohoto zařízení ten, že za hodinu dopraveno mezi oběma loděmi 120 pytlů asi po 2 q uhlí, což zkušebná kommisse uznala za úplně postačující. Ba tvrdí se, že při dostatečném výcviku mužstva bude možno udržet lodi při rychlosti 20—25 km za hodinu a naložit při tom 60 tun uhlí za dobu jedné hodiny.

Je-li snad toto tvrzení poněkud příliš optimistické, zůstávají dosažené výsledky přec jen velmi dobrými a pro případ války neocenitelnými.