Jak se v březnu 1939 v dětském časopise psalo o německé okupaci

Německý voják a chlapec.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Vážená děcka!

Já nevím, jak Vy — ale já mám moc ráda pohádky. (To se ví, že ty s veselým koncem!)

V pohádkách se dějí divy a zázraky, že se má člověk pořád čemu divit. Tak třeba: princ zatočí čarovným prstenem — a hned je za devíti horami a devíti řekami u krásné princezny. Panečku, takový prsten mít!

Jenomže teď asi pohádky vyjdou z módy. Divy a zázraky se dějí i bez čarovného prstenu. Tak třeba člověk usne, pěkně si do rána podřimuje — a probudí se v Německé říši! To se stalo mně v noci s 15. na 16. března. Sotva jsem si ráno protřela oči, skočila jsem k radiu. Chtěla jsem si pustit tělocvičnou čtvrthodinku. Ono se to v posteli nejlépe cvičí. Ale místo povelů z radia zazněla německá řeč — a potom hlášení: »Hallo — Brünn«.

Utíkala jsem za maminkou do kuchyně, co se to s radiem děje. Ale maminka pryč — tatínek pryč! Byli kdesi u sousedů. Teprve za chvíli přišli — a nějak divně rozrušeni. Hned jsem se dověděla, proč radio necvičí. Čechy a Morava byly připojeny k Německu — a proto radio volá: »Hallo — Brünn« — Brünn je po němečku Brno.

Nu a toho dne se děl vlastně div za divem. Naši pěšáci chodili po městě beze zbraní a Brno bylo najednou plno německých vojáků. No, však jste je, vážená děcka, viděli jistě také. S počátku jsme se na ně koukali jako na vzácnou podívanou, ale teď jsme si na ně už zvykli. Potkáváme je na ulicích i v obchodech, kde kupují za své peníze — marky. Jsou, myslím, jako všichni pořádní vojáci na světě: takoví čistí, klidní a veselí. Někteří už teď umějí říkat i »Nastar!« Co však u nich zvláště obdivuji, jest otužilost. Mnoho jich chodí bez plášťů, ať mrzne, jak chce.

Ale to ještě v Brně nebyl konec všech divů. Dostali jsme nového pana starostu a naše hlavní náměstí — které se jmenovalo náměstí Svobody — dostalo nový název: Hitlerovo náměstí. Já jsem to však nevěděla a tak se mi stala takováhle příhodička:

Jela jsem tramvají do města — protože my bydlíme tak trošku, kde dávají lišky dobrou noc. Na náměstí jsem měla vystoupit. Zrovna jsem měla ze školy vypůjčenou pěknou pohádkovou knížku — tož jsem si sedla a čtla. Myslela jsem si: Však on průvodčí zavolá, až budeme na náměstí. Tak čtu a čtu — najednou vykouknu ven a ztrnu! Přejela jsem o dvě stanice! Povídám průvodčímu: »Pane průvodčí, já jsem měla vystoupit na náměstí Svobody a vy jste je nehlásil!«

Pantáta v úřední čepici se na mne usmál a povídá: »Musíš se, panenko, koukat, kudy jedeš. Jakpak jsem mohl hlásit náměstí Svobody, když ho už v Brně nemáme! Od včerejška je to náměstí Adolfa Hitlera!« Vrtěla jsem nad tím hlavou, a tu nějaký starší pán, co seděl vedle, povídal: »No, slečinko, musíte si to pamatovat. Časem se na světě leccos změní. Když jsem byl mladý, říkalo se tomu náměstí Velké, za války to bylo náměstí císaře Františka Josefa, potom náměstí Svobody — nakonec je to náměstí Hitlerovo! A všecko si to pamatuji!«

To bylo od toho pána hezké, že má tak dobrou paměť — ale co mi to pomohlo! Musela jsem šlapat dvě stanice pěšky zpátky. Na náměstí jsem si všimla, že tabulky na domech byly opravdu přelepeny nápisy »Hitler-Platz«. Tak jsem se o tom přesvědčila na vlastní oči a budu si to pamatovat.

Teď čekám, vážená děcka, co Vy mi napíšete nového od Vás. A pěkně Vás pozdravuji.

Vaše Manka.

poznámka Bejvávalo.cz:
Článek u nás vyšel až po okupaci v dubnu 1939, takže při jeho vydání určitě proběhla jistá "autocenzura" nebo dokonce cenzura. Ale přesto to ukazuje zajímavý úhel pohledu na okupaci.