Novinky pro cyklisty: řetězy s vyšší účinnosti

Renoldsův řetěz na kole převodním.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Zmenšujme tření!

— to jest dnes heslem zejména ve světě cyklistském.

Zajímavý boj rozpředl se v té příčině mezi původními velocipedy s převodem řetězovým, jehož pravzorem jest řetěz Gallův, a koly, u kterých se přenáší pohyb pedálů na zadní kolo jakýmkoli jiným způsobem a jež se zkrátka nazývají akatény (bezřetězovými).

Nejnověji byl též dožádán jako autorita prvního řádu professor R. C. Carpenter z Collner - University o dobrozdání v ohledu úspory práce u zmíněných dvou druhů bicyklův, a jeho vyjádření bylo přehnaně využitkováno některými americkými časopisy na prospěch převodu řetězového. Tím viděl se prof. Carpenter nucena uvésti tvrzení těchto časopisů, mezi jinými též Boston Journal of Commerce, na pravou míru.

Carpenter připouští, že kola s řetězovým převodem lépe využitkují hybnou sílu nežli akatény, avšak rozdíl jest dle něho tak malý, že cyklista ani necítí zvýšeného tření, které povstane záměnou ozubeného převodu za řetězový.

Ať jest tomu jakkoli; — tolik jest jisto, že převodní řetězy nejsou ještě na výši dokonalosti, a že by se dalo uspořiti mnoho síly, která přichází na zmar třením řetězu o převodníky. Mnozí konstruktéři hleděli tento nedostatek odstraniti změnou tvaru řetězu nebo převodních koleček. Ze mnohých vynálezů k tomu čelících uvedeme zde předem řetěz Renoldsův.

Při prvním pohledu na obraz č. 1. seznáváme, že články tohoto řetězu mají zcela zvláštní tvar; natáhneme li řetěz, podobá se článkovité pile s dvojitými zuby. Převodní kolo jest však skoro stejně ozubeno jako obyčejné; ale jeho zuby odpovídají přesně tvaru konců řetězových článkův.

Renoldsův řetěz na kole převodním.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Vynálezce chtěl dle všeho dosíci takového řetězu, který by se co nejméně vytahoval; a kterýž i když se značně vytáhne, by přece správně zasahoval do zubů převodníku. Tento případ nám znázorňuje obraz č. 2., kdežto na obraze č. 1. jsou kolo i řetěz bezvadny. Jednotlivosti pohybu tohoto řetězu, totiž jednotlivé vzájemné polohy dvou článků k sobě znázorňuje pak obraz č. 3.

Každý pozná bez dlouhého vysvětlování, že zuby převodníku stlačují články řetězu dohromady; následkem toho nesmeká se řetěz po zubech převodníku, a tření stává se co nejmenším. Řetěz neroztáhne se tak snadno, neboť články jsou tenké, a nýtky v průměru k tlouštce velmi krátké; však i v tom případě, že by se řetěz o 49% své původní délky vytáhl, zasahují články přece ještě spolehlivě do zubů převodníku (obr. č. 2 ).

Renoldsův řetěz přichází s několika malými změnami do obchodu a osvědčuje se velmi dobře.

Druhý vynález, o němž se hodláme zmíniti, jest J. Rimmingtonův »antifrikční« převodník.

Toto zdokonalení týče se pouze zadního malého ozubeného kolečka, u něhož se má tření zmenšiti tím způsobem, že na té straně zubů, na níž články řetězu z pravidla působí, jest do každého zubu vložen tvrdý ocelový váleček, na který se tah řetězu bezprostředně přenáší. Poněvadž pak jest váleček v dutině zubu uložen kolmo na plochu kolečka a volně se otáčí, zmenšuje se tření rovněž značně.

Velký nedostatek tohoto vynálezu spočívá však v tom, že jest antifrikční zařízení příliš drobné a choulostivé, tak že se váleček, když jest prachem a blátem zanešen, přestane točiti, a úspora tření jest ta tam. Kromě toho ohrožuje se nebezpečně pevnost zubů převodníku; neboť jejich tlouštka zmenšuje se v obou směrech značně vložením válečku do nich.