Naše projekty: originální samolepky na stěnu Pieris.czmagazín Příroda.czobchod s plastikovými modely Plastikáče.czefektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Staré historky z lovu vlků v Rusku

původně vyšlo: Lovecký obzor 1910, autor Bohusl. Pošusta, lesní adjunkt.
Jaké to bylo vyrazit spolu s Tatary a Kozáky na lov do ruské divočiny? Jaký způsob lovu tehdy lovci při lovu vlků, medvědů a další divoké zvěře používali? To vám podrobně popíše článek z roku 1910.


Na vlky.

Byl parní letní den, na obloze ani mráčku a slunce pražilo, jakoby chtělo to slzavé údolí nadobro vysušiti. Staré sosny smutně skláněly větve k zemi a všechen živý tvor utíkal se do jejich příjemného stínu. Měřil jsem s hajnými paseku na břehu řeky Uj v Gubernii Orenburské za Uralem a dokončiv práci, zasedl jsem k obědu.

Pojednou, jakoby ze země vyrostl, vystoupil z houštiny muž s bílým až na prsa splývajícím vousem a za ním běželi tři psi s vyplazenými jazyky. Muž zamířil přímo k nám. Podle pušky předovky, kterou měl nedbale přes plece přehozenou, soudil jsem, že příchozí je sibiřský lovec.

„Starý Tchoř jde,“ řekli hajní, vysvětlujíce mi, že »Tchoř« je přezdívka tohoto lovce, podle níž znám je daleko široko.

Pozdraviv, usedl Tchoř bez pobízení nedaleko nás. Prohlížel jsem si zajímavého toho člověka. Tvář jeho vzbuzovala úctu a sympathii zároveň. Byl vysoké postavy a v mladém svém věku míval zajisté neobyčejnou sílu.

Modré jeho oči spočinuly chvílemi na nás, potom zas upřely se někam do neurčita. Myslil bys, že očekává někoho, který dlouho nepřichází. Odpočinuv si, vyňal Tchoř z kožené brašny chléb a kus uzeniny a s chutí jedl, házeje chvílemi po kouscích psům, kteří se byli spokojeně u jeho nohou rozložili.

Mezi jídlem spočinul zrak jeho na mé dvojce opřené, o kmen sosny, a tu se ústa lovcova stáhla k trpkému úsměvu a z prsou vydral se mu vzdech.

„Ano, ano,“ pravil dutým, jakoby z hrobu vycházejícím hlasem, „jsou teď na světě všelijaké zbraně, ale není již zvěře.

Můj otec i děd chodili s touto předovkou po celý svůj život. Stříleli pouze kulí a na medvěda chodili s rohatinou*) a já následuji jejich příkladu.

*) Rohatina jsou vidlice, na které rozzuřený medvěd naběhne a probodne se. Lovec ho při tom trochu pozdvihne do výše.

A co bylo tehdy zvěře! V pralesích, kam lidská noha nevkročila, vydupány byly široké ochozy jenom od zvěře. Ještě za svých mladých let vídal jsem tlupy jelenů a losů i strýce medvěda, kteří bez bázně střídali z houštiny do houštiny. Spatřivše člověka, zastavili se, pohlíželi na něho udiveně jako na nějaký přelud a zmizeli potom v neprostupném lese.

Skolil jsem rohatinou již dvacet čtyři medvědy, ale nyní blíží se již konec zvěře a se zvěří skončím i já — poslední potomek našeho loveckého rodu. A jako se zvěří, je teď se vším na světě. Co bývalo jindy v lese hřibů, jahod a jiných lesních plodů! A teď není nic — nikde nic. Země už tak nerodí, jako jindy rodívala. Ba zdá se mi, že ani to slunce už tak nehřeje, jako jindy hřávalo.“

Odmlčev se, díval se stařec chvíli do prázdna, potom vytáhl z kapsy malou dýmku, nacpal ji opatrně, zapálil a zabafav několikrát, povstal. Dal nám »s bohem«, hvízdl na psy a klidným krokem ubíral se k houštině, v níž po chvíli zmizel.

Nyní se hajní rozhovořili o starém lovci a povídali mi o něm divy. Zná prý v lese každý strom i keř, ba i každý kámen, ale také každou noru vlčí i liščí. Dovede prý přivábiti každou zvěř, která ho poslouchá na slovo. Střílí prý znamenitě ze své staré kulovnice a cíle nemine se ani v noci, proto prý ho lid považuje za kouzelníka. Ale lid ho má rád a každý ho rád ve své chatě pohostí, protože přináší z lesů léky a medvědí sádlo a mnoho lidí už uzdravil.

Nastal podzim. Projížděje ohromnými zdejšími lesy a jsa pro velkou vzdálenost domova často nucen nocovati v hájovnách, vzpomínal jsem často na starého Tchoře, ale na svých služebních cestách nikdy jsem se s ním nesetkal.

S blížící se zimou začali se objevovati vlci. Spatřil jsem některého kolikrát na šoulačce, ale vždycky zbaběle utekl. V noci však přicházeli vlci až k samým hájovnám na lup ovcí i jiného dobytka a byli tak drzí, že se nelekli ani zlých psů stáda střehoucích. Teprve, objevil-li se člověk, zmizeli v lese.

Toho roku bylo vlků velmi mnoho a hajní tvrdili, že jich po dvacet let tolik nepamatují. Po západu slunce nebo po východu měsíce odbývali vlci svoje koncerty na lesních planinách a v mýtinách a žalostné jejich vytí rozléhalo se po okolí budíc hrůzu a děs u lidí bázlivých. K tomu ještě sekundovali jim psi hájovnu nebo stáda střehoucí.

Byl úplněk a noc jasná, že by špendlík byl našel. Seděl jsem v hájovně u večeře, když se na blízké mýtině ozvalo pojednou žalostné vytí vlků. Stará hajná vstala a pokřižovavši se, klaněla se řkouc: „Bože, smiluj se, Bože, smiluj se! Co to bude, co to bude ?“

Já a hajný jsme rychle vstali, uchopili ručnice, vyběhli na dvůr a vskočivše na neosedlané koně, úprkem hnali jsme se k mýtině. Na mýtině bylo asi dvacet vlků, kteří majíce hlavy k měsíci pozdvižené, vyli. Zvětřivše nás, zmizeli v lese, odkud svítila jejich světla jako malé, zelenavé plaménky.

Za chvíli plaménky zmizely a můj kůň, větře nebezpečí, začal se plašiti a frkati. Ohlédnuv se, přesvědčil jsem se, že hajný za mnou nejede. Vystřelil jsem tedy do povětří a boje se, aby se mi kůň vlků nelekl a nesplašil se, jel jsem také zpět. Zbabělý hajný čekal na mne na planině. Byl bych rád vlka zastřelil, ale nepřálo mi štěstí lovecké.

Některý den potom vypravovali mi Tataři, že na lesní louce, kde kosili seno, je napajedlo, kde napojují koně, a sem že také každého dne po západu slunce přicházejí vlci, aby se napojili. Od napajedla táhly se po louce až do lesa jívové a vrbové keře, nedaleko vody pak byla bouda, v níž Tataři přespávali.

K večeru vlezl jsem do boudy a chvíli jsem tiše seděl. Za chvíli skutečně přišel vlk a plížil se mezi keři ke mně. Slyšel jsem již, jak větvičky na blízku praskají, ale déle jsem v boudě nemohl vydržeti. Něco mne po celém těle kousalo, byl jsem jako v ohni. Když jsem se podíval na nohy, spatřil jsem, že na mne leze na sta blech, které Tataři v boudě byli zanechali. Zděšen vyskočil jsem z boudy a vlk, rozumí se, utekl.

Blechy postivše se v boudě několik dní, chtěli si teď na mne shladit žáhu. Co jsem měl dělati?

Laskavý čtenář mi odpustí, že chtěje býti ve všem pravdomluvným, jsem nucen do krásné lovecké poesie přimíchati trochu drsné prosy. Svlékl jsem se a prohlížel košili. Byla od blech černá. Potom jsem rozdělal oheň a jeden kousek oděvu po druhém jsem nad ním pořádně vyklepal a vyprášil.

Jak viděti, nepřálo mi štěstí ani na čekání a zbývala mi tedy poslední naděje, že se mi snad podaří zastřeliti vlka v zimě na honech.

Zima blížila se valem. Zachmuřila se obloha, začal padati sníh a sypal se potom bez konce. Hned po první obnově přišli hajní a hlásili, kolik vlků je v revíru. Zároveň prosili nadlesního, aby na vlky uspořádal hon, protože jim vlci strašně hubí dobytek a oni sami v lese nejsou životem jisti. Kromě hajných přišli nadlesního prosit také kozáci z okolních dědin.

Bylo koncem listopadu. Chumelilo se od rána do večera. Odpoledne přišel mne navštívit můj přítel Grigorijev, kozácký důstojník na dovolené a povídal: „Dnes přišel do vsi starý Tchoř.“

To byla pro nás novina. Jedině on mohl nám vlky vyslíditi. Poslal jsem pro něho a požádal ho, aby nám za dobré zpropitné vlky obeznal. Slíbil a po dva dny jsme ho nespatřili, až třetího dne přišel ke mně a řekl, že obeznal tlupu vlků, sestávající ze sedmnácti kusů.

Šli jsme s Grigorijevem hned k nadlesnímu, aby ustanovil hon na příští neděli. Mezi tím zvali jsme hosty.

Příští neděli sjeli se účastníci honu na určitém místě. Přijel jistý ruský majitel zlatých dolů, millionář, dále můj přítel Grigorijev, pak nadlesní a jeden důlní inženýr, rodem Francouz, který mluvil velmi špatně rusky, ačkoliv žil v Rusku již pět let, a také jeho chybná mluva bývala často příčinou veselosti. Tak jednou o honu řekl místo: „Zastřelil jsem zajíce,“ že zastřelil vejce, s čímž se mu pak dlouho smáli. Mimo tyto jmenované přijelo ještě několik hostů.

Mimo naše hajné přijelo na shromáždiště sto kozáků na koních, kteří nám měli sloužiti za honce. Tuto armádu honců vedl starý Tchoř.

Přijeli jsme k starému sosnovému lesu, zarostlému hustým podrostem. Střelci rozestavili se po cestě a starý Tchoř odvedl honce dalekým okruhem, daleko vzadu je rozestavil a hon začal. Na dané znamení začali honci natlačovati. Ačkoliv vlci byli v leči, unikli přece stranou, zvětřivše střelce před sebou.

Zatáhli jsme tedy druhou leč obstavivše obě boční strany zradidly. Stanoviště střelců bylo velmi výhodné. Středem leče táhla se široká dolina, porostlá keři. Vlci přebíhali z jedné strany na druhou, všude však větřili nástrahu a ze zadu s křikem přijížděli honci stále blíže. Když přijeli honci asi na sto kroků, vlci zavyli a snažili se proraziti řadou střelců. Nyní začala střelba. Potom přijeli honci, aby spočítali zvěř. Výsledek této leče byl uspokojivý: bylo zastřeleno pět vlků a liška.

V třetí leči vlci přesadili zradidla a jeden rys vyšel na neštěstí na našeho Francouze, který se ho ulekl a prchal ze stanoviště křiče: „Tygr, tygr!“

Starý Tchoř jel po stopě za rysem a my zatím pojedli a zahřáli se douškem vodky, nebol mráz byl ukrutný a chvílemi províval ostrý severák.

Když se Tchoř vrátil, oznámil, že rys zalehl na bažině, kterou protékala říčka porostlá neproniknutelným rákosím. Ani koňmo ani pěšky nebylo možno do těch míst vniknouti, protože říčka přes silné mrazy přece jen ještě nebyla zamrzlá.

Poněvadž nebezpečí požáru nehrozilo, usnesli jsme se, že rysa vypudíme ohněm. Postavili jsme se proti větru a nařídili honcům, aby na druhé straně založili oheň. Jakmile se dým přenesl přes bažinu, vyrazil rys z rákosí a byl několika výstřely skolen.

Zaplativše vůdci i honcům, sedli jsme do sání a spokojeni s výsledkem lovu, vraceli jsme se domů, kde při teplém krbu a výtečném čaji příjemně se sedělo a povídalo o příhodách dnešního dne.

Třetího dne potom vyjel jsem na vlky se starým Tchořem a jeho psy. V jednom místě, kde borový les přecházel v březový porost, zastavili jsme se, abychom obeznali stopy vlků. Starý Tchoř pustil dva své brakýře po stopě. Po čtvrt hodině začali psi vydávati, ale hlas jejich brzy se blížil, brzy zas se vzdaloval. Jednou zaslechli jsme hlomoz, působený prudkým během a přichystali jsme se k střelbě.

Vracel se to však jen jeden z psů, všecek uhřátý a uhnaný, s vyplazeným jazykem a pěnou u huby a lehl si unavený k nohoum koní. Po chvíli ozvalo se vydávání zcela na blízku. Pes, který se byl zatím zotavil, vzchopil se a zmizel v lese jako dým. Chvíli po té přihnali psi vlka na blízko nás. Tchoř pustil nyní třetího psa a my vsednuvše na koně, pustili jsme se tryskem za psy. Třetí, neunavený pes dohonil vlka v několika okamžicích a strhl ho k zemi. Vlk chtěl vstáti a napadnouti svého protivníka, v tom sem však doběhli druzí dva psi a povalili vlka na zem.

Tu chvíli přijel i starý Tchoř, seskočil s koně, lehl na vlka a vpravil mu do mordy dřevěný roubík, který přivázal jako udidlo.

Svázal po té vlka do kozlíku, pověsil ho na větev stromu, vsedl na koně a sňav vlka s větve, položil si ho na klín.

Nechtěl dnes již psů svých více mučiti a proto vrátili jsme se domů. Druhého dne nebylo starého Tchoře už ve vsi. Nikdo nevěděl, kam odjel.

Na jaře, když roztál sníh a pukaly ledy, když z jihu přitahovaly divoké husy a kachny, jichž kýhání a káchání bylo za tmavých večerů slyšeti, setkal jsem se s přítelem Grigorijevem. Kozácký důstojník byl opět povolán k činné službě.

„Víte, co je nového?“ povídal mi při loučení. „Starý Tchoř je mrtev. Umřel však jako lovec. Našli ho na horách Uralu v objetí medvěda. Vrazil huňáčovi rohatinu do komory, sklouzl však na tajícím sněhu a medvěd ve smrtelném zápasu vrhl se na něho a zardousil starce.“

Slza vloudila se mi při té smutné zprávě do oka. Litoval jsem upřímně toho starého, dobrého člověka — lovce z povolání.


Původní zdroj historického článku:
Lovecký obzor 1910, autor Bohusl. Pošusta, lesní adjunkt.



datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
15. listopadu 2019


 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.




Novinka: kniha Bejvávalo

Kniha Bejvávalo Vám nabízí 111 zajímavých historických článků ze všech oborů, doplněných o původní fotografie, ilustrace, dobové reklamy a kreslené vtipy. K zakoupení v každém dobrém knihkupectví.

Kolorované snímky





Debata k článku Staré historky z lovu vlků v Rusku


Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání včetně původních obrázků.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu ani opravovány původní překlepy.

Pokud chcete náš obsah převzít nebo máte zájem u nás zveřejnit svůj PR článek, tak nás prosím kontaktujte.

© 2011 - 2019 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozováný zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.



Naše další projekty: