Rok 1925: Mlha tak hustá, že se řidiči autobusů v Londýně museli řídit svým čichem

Londýnská mlha.

Této zimy užili Londýňané všeho vrchovatě. Měli nejdříve důkladnou mlhu, potom přišly vichřice a deště.

Temže vystoupila ze břehů, zalila osady na pobřeží, takže obyvatelé jezdili na kanoích přímo dovnitř svých domů a žili velmi prostým životem v prvních patrech ve společnosti vepříků, drůbeže a myší. Potom měli trochu mrazu, když voda začala opadávat a teď je zavalila zase mlha.

Byla ještě důkladnější než prvně, tak hustá, že měřící přístroje doktora Owena ve Westminstru vypověděly zcela službu, protože nebyly nařízeny na měření tak veliké spousty sazí a prachu, jaká byla ve vzduchu v neděli.

Došlo ovšem k mnoha srážkám motorových vozidel a autobusů, ačkoli se vozy pohybovaly jen krokem. Ale povrch ulic byl úplně zledovatělý, takže zabrzděná kola se smýkala hladce, jakoby po bruslích. Při jedné srážce bylo poškozeno najednou osm vozů, některé z nich stály, jiné dojely právě po srážce a nemohly již zabrzdili.

I na železnici došlo k srážkám, z nich nejpodivuhodnější byla příhoda Ch. Townsenda. Neviděl v mlze závory při přejezdu trati, rozbil je a vjel na koleje právě ve chvíli, kdy přijížděl rychlík, který urazil u vozu celý předek, ale zvláštní náhodou vyvázl řidič šťastně. Jen na čele má několik malých řezných ran od střepin skla.

Vypravuje se historka o řidiči autobusu, který věděl přesně, kde jest, ačkoli neviděl vůbec na cestu. Tento muž, starý Londýňan, zná svoje rodné město proto tak důkladně, že má zázračný přímo čich. Sleduje vůně a odéry krámů a Továren, kolem nichž jede, a ví bezpečně, kde právě je.

Mlha postihla i starého pana Richarda Ledgers, jemuž je již čtyřiasedmdesát let, ale přece denně se koupe v jezírku „Serpentině“. Tentokrát nemohl najít prkno, s něhož skáče do vody, a musil čekat, až půjde někdo okolo, aby mu posvítil sirkou.

Dnes už jsou zas Londýňané v lepším humoru. Ukázal se kousek modrého nebe a prorokuje se obrat. Přejeme jim jej stejně jako sobě.