Atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Pohřeb.

Mrtvé oběti sarajevského zločinu leží vystaveny ve hradním kostele vídeňském a dnes putují k nim tisícihlavé zástupy. Zřídka kdy při politické vraždě byl čistě lidský soucit s obětmi jejími tak opravdový, nelíčený a pochopitelný. Jaké politické následky bude míti sarajevská katastrofa, to se teprve uvidí a tím se teprve bude svět zabývati.

Ve chvíli, kdy mrtvý princ a jeho choť leží v rakvi, vidí a pociťuje se především rodinná katastrofa, která se odehrála. Něco z antické tragedie je v osudu, že oba ti lidé, kteří se měli nade vše rádi a kteří si štěstí této lásky vybojovali proti velkým a silným překážkám, zůstali spojeni i v hodince zákeřné smrti.

A jistě není také lidského srdce, které by se dovedlo ubrániti pohnutí při vzpomínce na nešťastné tři děti, které nenadále byly vytrženy ze slunného tepla rodičovské lásky v bezmeznou ubohost a žal.

Do smutku, kterým nejen Vídeň, ale celý vzdělaný svět provází poslední cestu nešťastných obětí sarajevského zločinu, mísí se však mnohé disonanční akordy.

Císař Vilém odřekl účast na pohřbu. Učinil tak v poslední chvíli a nikdo nevěří, že se to stalo pro lehkou nevolnost, jež se udává oficielně za důvod odřeknutí. Měl býti jediným panovníkem na pohřbu přítomným.

Nejsme, jak známo, jeho ctiteli a z jeho častých, příliš častých návštěv v Rakousku nemíváme radost. Ale odřeknutá účast jeho na pohřbu prince, který byl jeho důvěrným přítelem a s kterým spřádal v posledních dobách jistě leckterý velký politický plán, je nesporně událost, která se nedá přejíti.

Jedni říkají, že se tak stalo z obavy před nějakým novým možným překvapením, jiní vykládají to jako protest proti španělskému úzkoprsému ceremonielu, s kterým dvorští úředníci vykonali přípravy k pohřbu, ceremonielu, při kterém se uplatnily důsledky morganatického sňatku následníkova i po jeho a jeho ženy smrti.

Ať tak či onak, je toto pohřební překvapení dokladem, jak i v největších a nejtragičtějších chvílích zůstává v Rakousku všechno malé, omezené, neschopné, bezhlavé.

A je snad důstojným divadlem ve chvíli velkého smutku všechno to. co po sarajevském atentátu se děje na jihu říše a ve Vídni? Když anexe Bosny a Hercegoviny stala se skutkem, bylo vydáno heslo, že teď musí býti »říšská zem« dobyta též kulturně.

Šest let uplynulo od té doby, vyplněných nejbezhlavější politikou protislovanskou v Bosně i v Chorvatsku i v Dalmacii, ale také v balkánských zemích a to zrovna v době, kdy válka s Tureckem poskytla rakouské politice příležitost zaříditi se konečně tak, aby napětí jihoslovanské ustalo.

Bosna státoprávně visí dosud ve vzduchu mezi Rakouskem a Uhrami a politicky namnoze byla vydána v plen maďarisačních choutek. Papírová ústava, vypichování jedné strany proti druhé, ostrý katolisační vítr ve prospěch nepatrné konfesionelní menšiny a především policejní režim — to bylo ovzduší onoho slibovaného kulturního výboje.

Ale právě tam, kde tento policejní režim mohl vykonati aspoň jednu dobrou věc — uchrániti život příštího zeměpána — tam zkrachoval tak bídně, že toho není přikladu. S jakými dojmy čtou teď v cizině o těch úžasných scénách v Sarajevu při prvním atentátu a před druhým, kdy automobil vezoucí následníka projížděl veden dokonce šoférem, který neměl nejmenších místních znalostí, sem a tam ulicemi, takže byl pravým terčem zločinných útoků!

S jakými dojmy čte se, že první projev, který nejvyšší správce země, říšský ministr financí, učinil, bylo omývání vlastních rukou v nevině a obviňování vojenských úřadů! A jaké šílenství se projevilo pár hodin po atentátu strpěním nejsurovějších zběsilostí luzy proti srbskému obyvatelstvu, proti loyálním obchodníkům, jichž majetek byl dán luze takřka na pospas!

Nebo co říci událostem v Záhřebu a jinde, kde zkrachované klerikální straně Frankovců dovolena každá protisrbská nepříčetnost a kde ohrožuje se trvání chorvatsko-srbské koalice, této jediné naděje a záruky, že jihoslovanský problém nepovede k osudnějším ještě krisím!

Vídeňští křesťanští sociálové začínají zase již své nekalé štvavé řemeslo a čin dvou nezralých anarchistů chtějí smýti krví celého srbského národa. Kde která hnusná pomluva a smyšlenka špinavého maďarského tisku je přejímána vídeňskými novinami jako písmo svaté.

Bude-li se na této cestě pokračovati, pak marně bude přinesena i sarajevská oběť dvou utracených lidských životů. Pak pohřbíme s obětmi sarajevského zločinu také poslední naději, že této říši vysvitne konečně po všech těch bojích a útrapách minulosti slunko míru, spokojenosti a blahobytu.