Rok 1896: Podivná teorie, vysvětlující krátery na Měsíci

původně vyšlo: Z říše vědy a práce - 1896, autor neuveden.
Pozorování Měsíce a bádání nad ním zaměstnávalo učence už od nepaměti. Jak například přišel Měsíc k velkému množství kráterů, které lze i ze Země pozorovat dalekohledem? Historický článek z roku 1896 vás s jednou zajímavou teorií o měsíčních kráterech seznámí.


Povrch Měsíce.

Měsíční povrch jest již dávno předmětem pilného pozorování, nýbrž i domněnek o způsobu povstání.

V sezení francouzské akademie věd ze dne 28. ledna 1895 předložil Stanislav Meunier, zabývající se pokusnou geologií, nové pokusy, na které byl přiveden pojednáním, nalézajícím se v díle Paulbetta Scrobea, jednajícím o sopkách z r. 1825.

Tam se nachází tato poznámka: »Naplníme-li obyčejnou nádobu na vaření asi na 2 palce vysoko sádrou, rozdělanou s vodou, a uvedeme-li ji do prudkého varu, zůstavují bubliny páry, rychle za sebou vystupující, po dostatečném zhoustnutí této kaše četné kruhovité prohlubiny, vroubené zvýšeným okrajem. Tyto prohlubiny mají zcela stejný tvar, jako měsíční kratery, tak že mimovolně vzniká v pozorovateli přesvědčení, že se na měsíci podobný výjev musel odehrávati, jehož stopy tyto kratery tvoří.«

Stanislav Meunier, jenž se odedávna zabývá studiem experimentální geologie, chopil se tohoto vodítka, a prováděl podobné pokusy s různými změnami. Především seznal, že má změna složení upotřebené kaše značný vliv na výsledek pokusu; k těmto jest však nezbytně zapotřebí plynového hořáku, který dovoluje náhlé uvedení do varu, a stejně náhlé jeho přerušení při úplné nehybnosti vařící se látky.

Pomocí tohoto zdokonaleného zařízení docílil Meunier u svých umělých kraterů všecky jednotlivosti, které se nalézají též na měsíčních, což se Scropeovi při jeho nedokonalých pomůckách nepodařilo.

Nalezl na př. uprostřed krateru malou vyvýšeninu kruhovitou, dále spozoroval, že kratery jsou seřaděny dle rozdělení tepla plamenů, po dvou, po třech i více. Stávalo se též, že se v jediném velkém krateru vyvinulo několik menších, a že byl povrch takového krateru zcela jiný nežli povrch ostatní ztuhlé massy, což bylo taktéž na měsíci spozorováno. Konečně zůstávaly veliké plochy úplně nezměněné, celistvé, kterým se dává na povrchu měsíčním jméno pevnin a moří.

Rozdíl těchto dvou povrchů stane se teprve zřetelným, posypeme-li kaši při počátku varu tenkou vrstvou zbarveného písku. Erupce vynesou bílou kaši sádrovou na povrch, vystřikující občas kapky padají na pískem posypaný povrch a tvoří bludné balvany, pozorované v měsíčních mořích. Konečně tvoří se vypařením největší části vody trhliny, prostupující všemi ostatními útvary.

Silnější vrstva písku, představující vrstvu hornin, tvořících povrch naší země, vyvolává úkazy, obdobné zemským sopkám. Výbuchy jsou menší, kratery menších rozměrův, a z nich vyvírá kaše, znázorňující vytékání lávy.


Původní zdroj historického článku:
Z říše vědy a práce - 1896, autor neuveden.



datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
1. srpna 2022


Diskuze k článku „Rok 1896: Podivná teorie, vysvětlující krátery na Měsíci“



 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!


Nabízíme v eshopu
Obchod.Bejvávalo.cz




Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2022 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozovaný už od svého začátku v roce 2011 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.