Naše projekty:   Obchod.Bejvávalo.cz  —  originální samolepky na stěnu Pieris.cz  —  magazín Příroda.cz  —  efektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Bejvávalo.cz

nejnavštěvovanější český server věnovaný historii

Proč bylo správné v roce 1918 zbořit Mariánský sloup?

původně vyšlo: Naše luza jesuité a diplomaté - 1923, autor Franta Sauer - Kysela.
Jak to v roce 1918 bylo se strhnutím Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze? Co tento sloup v dobách Rakousko-Uherska pro velkou část našich předků skutečně znamenal? Přečtěte si svědectví Franty Sauera - Kysely z roku 1923, který se na zbourání sloupu přímo podílel.


Úvodem.

Nejprve prosím celou českou veřejnost za prominutí, že zaměstnávám ji v naší velké a vážné době maličkostí, jakou jest — strhnutí mariánského sloupu na Staroměstském nám. v Praze.

Je sice pravda, že u nás jest dávným zvykem všímati si ještě větších hloupostí, leč k tomu jest třeba betonové nátury, nebo aby byl člověk nanejméně universitním profesorem, jakým je náš slavný historik prof. dr. Pekař.

Ovšem takový slavný člověk může si dovoliti luxus, že se v dnešní poválečné a revoluční době každým rokem v »Národních listech« houževnatě hádá s drem Herbenem o existenci sv. Jana Nepomuckého...

Prohlašuji proto, že nehodlám se příti o mariánský sloup s nikým, zejména ne s klerikály, o nichž vím, že je to už jednou jejich řemeslem balamutiti lid a prodávati mu za peníze holé — nic a při tom ždímat miliony od státu na svoje organisace.

Vylíčím toliko, ale ovšem bezohledně a podle skutečnosti, vše, co souvisí s událostí sraženi mariánského sloupu dne 3. listopadu 1918.

Jmenuji veškeré osoby zúčastněné pravými jmény a poněvadž jisté podivné zjevy, tak obvyklé v našem veřejném životě, i při této otázce se v tisku objevily, i na ty poukáži, ovšem jen potud, pokud je to i možné a nutné. Budeš míti aspoň, milý čtenáři, názorné poučení o tom, co to je — politika...


Historická pravda o strženi mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

Když ve strašlivé světové válce mordovali se lidé navzájem po statisících a ztráty ty byly neustále doplňovány novým a novým lidským materiálem, když z válečného pole přicházeli domů mrzáci: slepí, bez nohy, bez ruky, když doma nemohly matky dáti dětem co do úst, a když zoufalství dostupovalo vrchole, tu nenašel se ani jediný kněz, ani jediný klerikální poslanec, ani jediný jezovita z redakce »Čecha«, aby proti tomu strašlivému vraždění zaprotestoval...

Naopak! Viděli jsme tyto podařené »učedníky« Kristovy, jak na vojně velmi rádi a ochotně konali takové služby bývalé naší monarchii, k nimž by se nepropůjčil ani jeden jen trochu slušný citlivý člověk. Polní kuráti každou tak zv. »maršku«, jdoucí na jistou smrt nebo strašnému zmrzačení vstříc, »povzbuzovali« k boji, a to často takovým hnusným, žandarmským způsobem, že to budilo úžas právě u zbožně věřících vojínů!

Když v r. 1917 dělníci, byvše opuštěni svými vůdci, sami na svou vlastni pěst, donuceni krutou bídou, opouštěli hromadně továrny, aby na ulici demonstrovali proti válce, tu opět našel se — pouze a jen — klerikální tisk, který vyhladovělé dělníky poťouchlým způsobem denuncoval! V odpověď na to za krátký čas dělnici znovu v továrnách zaslavili práci a táhli za zpěvu na Staroměstské náměstí, kde obklopili mariánský sloup a zalidnili celé náměstí.

Tu prvně, tedy již tehdy za války, již v r. 1917, ohromný dav dělníků zahučel: Pryč s tyrany! Pryč s Habsburky! Dolů se sloupem hanby! Ať žije revoluce!

Ano, již tehdy na Staroměstském náměstí, již v r. 1917, hladem trpící dělnictvo vyslovilo ortel nad sloupem, který byl postaven na potupu českého národa!

Bylo po válce — nadešel 28. říjen 1918! Důvěrníci dělnictva z továren, kteří byli z trestu v železech posíláni do války nebo do kriminálu, vraceli se domů... Již na cestě k domovu udiveně pohlíželi, jak ze země vyrůstají noví neznámí »hrdinové«, kteří melou hubou u každého patníku a lidem důvěřivým vykládají cosi o »mafii« a svém osobním hrdinství a podobné jalové řeči.

Zrychlili krok, aby byli doma raději u svých milých. Druhý den po posilujícím spánku jdou opět mezi kamarády. Není práce, a proto nutno něco hledali.

Ke svému překvapení shledávají, že včera ještě neznámí prázdní mluvkové zastávají důležité nějaké úřady a úžas důvěrníků roste víc, když zpozoruji, že ti chlapíci jsou vlastně všude, nevyjímaje ani »rrrevoluční národní shromáždění«. Mezi dělnictvem mluvilo se pak o tom všeobecně, ale Praha tehdy tonula v záplavě různých praporů a ustavičných oslav, takže na to nikdo nemyslel, jaké to ponese ovoce...

Žižkováci však i v tom národním radostném opojeni myslili na spáchané křivdy. Kam tehdy člověk přišel, všude bylo slyšet mezi jinými nápady zatrpklou otázku: »A což ten sloup hanby na Staroměstském rynku necháme trčet věčně?«

Dne 31. října 1918 šel jsem s kamarády do Prahy. Byli to: Jan Neruda, Jos. Tuháček a A. Hykeš. Když jsme došli k Dělnickému domu v Hybernské ulici, zastavil nás redaktor Jan Skála, který vybídl mne a Nerudu k důvěrnému hovoru, ve kterém nám sdělil, že Výkonný výbor strany soc.-demokratické usnesl se ve své schůzi dáti povaliti mariánský sloup a on, Skála, že se tu na mne obrací, abych se úkolu toho ujal. Řekl jsem tehdy v odpověď redaktoru Janu Skáloví toto:

»Sloup mariánský stržen bude, a to i tehdy, kdyby se na tom Výkonný výbor strany soc.-demokratické ani neusnesl! Dělníci z továren, kteří v r. 1917 revoltovali, již tehdy se na tom usnesli, a já, jako bývalý jejich důvěrník, poslušen jsem jejich přání, nikdy však rozkazů zbabělých lidí, jako jsou: dr. Meissner, dr. Soukup, Tusar, Bechyně, Svěcený, Johanis, Stivín a podobné panstvo. Příteli Skálo, vyřiď pánům, že usnášet se dovede každá babička, na to že není třeba Výkonného výboru!«

Rozešli jsme se se Skálou a — podle pravdy — redaktor Skála více v té věci neudělal, než. že po stržení si nad troskami zařečnil. Kamarádi se mnou zašli do restaurace »Lidového domu«, kde jsme se poradili a rozdělili si úlohy: Neruda šel ihned zpět na Žižkov svolati dělníky a důvěrníky z továren, Tuháček šel jako tesař shánět po stavbách potřebné nářadí, já s Hykešem jsme šli přímo na Václavské náměstí, kde mají nár.-sociální kovopracovníci svůj sekretariát.

Ten den byli v sekretariátu přítomni: Ferda Šťastný, sekretář, Holešovský, předseda za války fungujícího důvěrníckého sboru, a pak tito důvěrníci: A. Chmelík, K. Hrázský, K. Štěrba, Havlůj a Kulštajn.

Když jsem vysvětlil účel návštěvy a připomněl slib, který jsme v r. 1917 dali, že totiž povalíme mariánský sloup, bez rozpaků a radostně všichni slíbili, že se toho slavnostního díla činně zúčastní! Největší radost projevil Ferd. Šťastný, nynější senátor, a přislíbil že se dvojnásob přičiní. A to se také stalo...

Tuháček marně prosil stavitele, aby zapůjčili potřebné nářadí, marně proběhal dva plné dny a 3. listopad byl za dveřmi. Nebylo vyhnutí: musil jsem použiti prostředku, který se nikterak nesrovnává s mou cti a karakterem — použiti lsti... V sobotu 2. listopadu 1918 zašel jsem sám do obecního dvoru na Žižkově a vyhledal jsem ředitele Hodana v kanceláři, kde se mně musil předem rukou dáním zavázat k mlčelivosti. Pak jsem mu namluvil něco o »revolučním národním výboru«, zapletl jsem do toho dra Kramáře s Klofáčem. jen abych získal provazy a žebříky k tomu, co chystali jsme na druhý den.

Mohu po pravdě doznat, že když Hodan slyšel, že běží o odstranění sloupu, řekl nadšeně: »Ta ostuda měla už dávno zmizeti!« a pak mně vyšel neobyčejně laskavě vstříc. Zavolal okamžitě velitele hasičů, Bedřicha Zedníčka, a udělil mu rozkaz, aby mne ve všem poslechl. Zedníček je můj starý kamarád a proto jsme se domluvili velmi dobře. Připravil ihned vše: dlouhé lano, hevery, klíny, latě, žebřík, vůz s párem koní a ihned také komandoval na druhý den vozku a čtyři hasiče.

V neděli 3. listopadu 1918 všecko to správně klapalo, každý konal řádně svou úlohu. Žižkováci na Staroměstském náměstí byli již po 2. hodině odpoledne, kde nenápadně se procházeli, co zatím skupina jiná dlela na Bílé hoře. Na umluvené telefonováni, které obstaral Chmelík z břevnovského komisařství: »Průvod na cestě — vyjeďte!« Zedníček dal okamžitě povel k odjezdu z obecního dvora žižkovského, takže byl v několika minutách na místě, kde utábořil se u Husova pomníku.

Když o půl 5. hod. odpol. hlídka hlásila, že průvod s Bílé hory se blíží, dal jsem pokyn, aby se s prací započalo. Vůz s nářadím zajel až k samotnému sloupu a všechny ruce daly se do pilné práce... Žebřík postaven k sloupu, ale tu se ukázalo, že nedostačí. Silné, dlouhé lano bylo okamžitě ovinuto kol mohutného sloupu, na konci lana udělán tesařský uzel a ten rychle posunován po sloupu do výše.

Pořadatelé průvodu, hlavně sokol Augustin Očenášek a Klicpera, pečlivě a v uctivé vzdálenosti od sloupu rozestavili do kruhu mohutný dav, aby nikdo nemohl přijíti k úrazu. Původně bylo naším úmyslem povaliti sloup k nohám mučedníka Mistra Jana Husa. Tomu zabránil starý obecní zřízenec bodrými slovy: »Milion hromů, lidičky, dyť s tou tíhou nám rozflákáte kanál, který právě tudy jde.« Abychom to tedy tomu dobrému muži »nerozflákali«, posunuli jsme ihned lano v jiný směr — k Týnskému chrámu.

Sotvaže byli jsme s tou prací hotovi, objevil se na osvětlené již scéně automobil, ověšený praporečky, s členy Národního rrrevolučního výboru. Nevím, kdo ty pány pozval, ale jisto je, že přijeli až k samotnému sloupu. Říkalo se, že je to Stech a Cyril Dušek.

Sotvaže stanuli, tlustší, bezvousý pán velmi energicky promluvil, gestikuluje rozčileně rukama: »Jménem Národního výboru varuji vás dotýkati se tohoto sloupu! Národní výbor bude uvažovati sám. aby se tento historický sloup cestou legální odstranil! Nikdy však nedá svolení, aby se tak dálo tímto způsobem! Národní výbor nás sem vysílá, abychom zabráni...« nedokončil. Dav se dal delegátům Národního výboru do ohromného smíchu, Žižkováci seskupili se kolem automobilu a řekli prostě sice, ale rozhodně: »Pánové, vy jste Národní výbor — ale my jsme národ!«

Z hrozivých hněvných pohledů pánové poznali, že je marný každý odpor, proto už jen skromně žádali, aby se posečkalo, až přijde kostelník s klíčky od mřížky výklenku v sousoší, kde prý jest chován cenný obraz. Dvě mocné paže v okamžiku otevřely mřížku a vybraly z výklenku, co tam bylo: starý, zašlý obraz, několik stříbrných svícnů a trochu suchých květů; vše to bylo pánům odevzdáno, a ti se pak smutně vzdálili.

A nyní sto paží uchopilo nedočkavě lano a trhlo se sloupem... pohnul se... nové trhnuti... a lano bylo — v půli! Tak jako by se přetrhla nitka! Bylo nasnadě, že lano nebylo umístěno nad polovičku sloupu, a proto činil jsem trpké výčitky Zedníčkovi, že nevzal posunovací žebřík, jak původně bylo umluveno. Zedníček se vymlouval, že nechtěl býti »nápadným« a zlostně dodal: »Franto, to musí dolů, kdybych to měl i ukousat!«

Nařídil strhnouti jedno ze čtyř sousoší, aby na vyprázdněné místo mohl býti postaven žebřík. Pro všechny případy zašli jsme s Chmelíkem (který byl, mimochodem řečeno, v sokolském stejnokroji) a s hloučkem, čítajícím asi sto hlav, do obecního dvora Praha I., abychom si vypůjčili žebřík. Marná námaha! Službu konající velitel už dostal přísný zákaz...

Tož jsme se vrátili. Po půlhodinném pilném úsilí podařilo se hasičům posunouti lano nad polovičku a navázání lana bylo dílem okamžiku. Již již chystala se sta paží opětně napnouti lano, když tu jakási starší slušná paní klekla přede mnou na kolena, právě v tom nebezpečném místě, kam měl býti sloup stržen! Prosila opravdu zaníceně; bylo zřejmé, že je to opravdu nábožná žena, a proto choval jsem se k ní ohleduplně, s porozuměním.

Domlouval jsem a vysvětloval té nešťastné paní, že náš čin nikterak není namířen proti nějakému náboženství, že je to potupný sloup pro každého Čecha, tedy i pro ni, a že má býti též nyní odstraněn proto, že byl postaven Habsburky na oslavu pádu naší české samostatnosti, na oslavu konce našeho českého národa. Všechny domluvy byly však málo platny. Panička sice umlkla, ale schoulena, zůstala klečet na dlažbě. Tu mne napadlo, že to je vlastně nebezpečné, poněvadž mohou svíčkové baby následovat jejího příkladu, a já a nikdo z nás neměl chuti, tahati se naposled — s babkami. Proto změnil jsem dosud laskavý tón a zvolal jsem drsně: »Natáhnout lano! Pohřbíme tu paní pod sloupem!«

Sta paží lano skutečně natáhlo a dav zvolal: »Sloupe, povol, hej, rup!« Žena zděšeně vyskočila se země a pádila šíleně k zástupu, kde zmizela...

Lano napiato už zůstalo. Neznámý inženýr řídil ochotně tahání lana; sloup totiž se musil rozkolébati tak, že bylo nutno táhnouti dopředu a pak zase povolovat zpět.

Tak se kolíbal sloup dobře pět minut, než přišel na bod rovnováhy, ze které byl volným táhnutím posunut kupředu k Týnu a sám svou vahou docela pomalu klesl až na zem, kde se na několik kusů roztříštil.

Hlava odletěla, jako by byla usečena; uchopil ji neznámý hoch a pelášil s ní s náměstí pryč.

Shromáždění po stržení sloupu jásalo a zapělo národní hymnu »Kde domov můj?« a »Pryč s tyrany!« Na troskách promluvil nejdříve dr. A. Chmelík a po něm soudr. Jan Skála:

»To je vše, co týká se dne 3. listopadu 1918.«

Zde připojuji jména těch, kteří byli hlavními činiteli před stržením i v den činu; jsou to:

Jan Neruda, Josef Tuháček, Ferda Vick, Ant. Chmelík, Karel Hrázský, Ferd. Šťastný, Kamil Neuman, Josef Bauer, Bedřich Zedniček, Adolf Racek, Havlůj, Alois Maršák, Jos. Maršák, Jara Novák, Karel Štěrba, Jan Kvičínský, Václav Hojzák, redak. Papež, Ondřej Sauer, Franta Sauer, Václav Socha, Alois Hykeš, Maštalíř, J. Kovář, Josef Auřada, Jaroslav Udržal, Antonín Ouřada, Jan Brůša, Jan Zahradník, Ant. Pelíšek, Vašek Slabihoud, A. Vohradník, Jar. Svoboda, Jos. Havlíček, Jos. Hašek a dělníci z Kapslovny a sokolové, jichž jmen neznám.

Podotýkám, že jsou to vesměs Žižkováci, příslušníci všech socialistických směrů a většina z nich důvěrníci z kovoprůmyslových továren, jsou to poctiví dělníci, úředníci, žurnalisté, drobní živnostníci a obecní zřízenci.

Tak vypadá ta spodina a neodpovědná — luza!

Druhý den po činu byl jsem pozván do redakce »Práva lidu«, kde jsem byl požádán, abych o události té vyprávěl. To jsem učinil, načež mně přítomni gratulovali a pokladník strany soc.-demokratické odevzdal mi 100 Kč (sto korun), abych ty peníze použil pro nezaměstnané. Peníze jsem přijal a týž den rozdal, ovšem přidal jsem také ze svého něco k tomu. Že se tak stalo, mohou mně dosvědčili tito lidé: Ant. Chmelík, Josef Tuháček a Karel Hrázský.

V redakci tu dobu byli přítomni členové Výkonného výboru: dr. Meisner, dr. Soukup, Johanis, Stivín, Němec, Novák a pak také spisovatel Krejčí, Skála, Bouček a jiní, na které se již nepamatuji, ale všichni projevovali nelíčenou radost, že mariánský sloup leží na dlažbě.


Původní zdroj historického článku:
Naše luza jesuité a diplomaté - 1923, autor Franta Sauer - Kysela.




datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
15. srpna 2020


 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.




Nabízíme v eshopu
Obchod.Bejvávalo.cz





Debata k článku Proč bylo správné v roce 1918 zbořit Mariánský sloup?


Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2020 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozováný už od svého začátku v roce 2011 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.