Moderní vojenskou taktiku nevymysleli lidé, vojáci pouze kopírují chování zvířat v boji!

Válečná taktika zvířat.

Dr. Heinz Welten v „Biologii války” porovnává způsob boje zvířat s moderní válečnou taktikou a dochází zajímavého závěru, že leccos, co považováno, bylo za vymoženost moderní taktiky válečné, není dávno ničím novým a neobyčejným v bojích zvířat.

Moderní vojevůdce, má-li proti sobě přesilu, snaží se zdánlivým rychlým ústupem rozptýliti nepřítele a postupně potříti jednotlivé jeho oddíly. Tohoto strategického pravidla bylo v nynější válce častěji použito. Ale tento způsob boje není neznám ani v bojích zvířat.

Australský klokan je velmi silné zvíře, ale musel by podlehnouti v boji s celou smečkou psů. Proto hledá záchranu v zdánlivém útěku. Jsa poměrně veliké zvíře, odvažuje se dosti hluboko do vody, a opřen o silný ocas, vyčkává blížících se psů.

Prvního, který se přiblíží, přidrží předníma běhama pod vodou, dokud se druhý neobjeví. Útočník, jakmile se dostane z vody, prchá a delší dobu nelze ho užiti k lovu na klokany. Stejně vede sobě klokan i s následujícími dorážeči a tak může se ubrániti i velké smečce psů.

Jiný příklad: podniká-li válečná loď útok, bývá provázena podmořskými loděmi a torpedoborci, majícími za úkol, chrániti po zdařeném útoku její ústup před možnou přesilou nepřátelskou a nepříteli pokud možno uškoditi, nebo aspoň jej zdržeti.

V říši zvířectva nejchytřejší opice, paviáni, mají tento způsob boje. Je-li tlupa jejich pronásledována, nejsilnější paviáni zůstávají pozadu, aby chránili ústup. Vyčkávají blížícího se nepřítele, zasypávají jej deštěm kamení a teprve potom prchají za ostatními. To opakují tak dlouho, až nepřítel unaven, vzdává se marného pronásledování.

Ve vzdušné válce, která je příliš mladá, aby v ní už byla mohla se vyvinouti vlastní taktika, platí pravidlo, vznésti se pokud možno vysoko nad nepřítele, ať už za účelem vrhání pum na něj, nebo - po ruském vzoru - aby sebevražednými útokem byl nepřítel stržen spolu do hlubiny.

Podobně si vede skřivan, aby unikl svému nepříteli sokolu, jehož kořistí se stává, nezpozoruje-li ho včas. Jako šíp vrhá se sokol na skřivana, který nemá jiné zbraně než svá rychlá křídla. Ale těch dovede podivuhodně využiti, stoupaje výše a výše, aby se dostal nad svého pronásledovatele. Neboť potom nemůže mu sokol ublížiti. A stoupá-li sokol, stoupá skřivan ještě výše. Vesele krouží v modru nebes, až nepřítel po marných pokusech zmizí.

Jinak před sokolem chrání se datel, který nemá tak vydatných a rychlých křídel jako skřivan. Datel zaletí jen k nejbližšímu stromu a šplhá po jeho kmenu těsnými spirálami, neboť sokol, který nemůže v letu tak malé spirály opsati, nemůže se ho chopiti.

— Bylo by lze uvést i ještě mnohé jiné případy, které stejně ukazují, jak neustálý boj, kterým život jest, boj jednotlivcův i celků, naučil i bojovníky ze světa zvířat vhodné taktice, která nezadává v ničem taktice moderního válčení.