Jak to bylo s rovnoprávností žen u husitů?

Ženská emancipace u Husitů

Na stopy ženské emancipace u Husitů upozorňuje Fiedrch von Bezold ve svém díle: »K dějinám husitství«.

Když byl vylíčil, kterak Husité hleděli odstraniti rozdíl mezi kněžstvem a laictvím a usilovně zaváděli do bohoslužby a do náboženských pojednání a rozprav mateřštinu na místo dosavádní latiny, píše na str. 41 a nn.:

»Ale třeba jest míti se na pozoru, abychom neviděli v nechuti Táborů k latině a vůbec ku rouchu vědy středověké jedině slepou a drsnou negaci všelikého vzdělání, ačkoliv činitel tento taktéž spolupůsobil.

Vedle směru bořivého shledáváme upřímnou snahu, aby vzdělání náboženské stalo se pokud možno společným majetkem všech věřících; kněží táborští vyučovali mládež obojího pohlaví v české řeči a Eneáš Silvius, svědek jistě nepodezřelý, velebí výši průměrného vzdělání u Táborů a zejména znalost písma u žen.

To vede nás ke zvláštnosti husitství, na niž dosud málo důrazu se kladlo; jsou to hojné stopy ženské emancipace, již právě onen postup laictví byl podnítil.

Už Milič a Matěj z Janova postihli v pohlaví ženském mocnější sílu náboženského žití; poslední tvrdí přímo: dar proroctví a důvěrného obcování s Duchem Svatým přešel prý na ženy a ty prý úsilím o říši nebeskou daleko muže předcházejí.

Höfler vhodně poznamenává, »že právě tím ženy bažily zvolna po podobné rovnosti s muži, jako tito usilovali po rovnosti s duchovními«.

— To ukazovalo se ovšem především na poli náboženském. Zbožné ženy v Praze, které se klonily k Táborům a od nepřátel svých bekyněmi byly zvány, nespokojovaly se tím, aby často, ba i dvakrát denně přijímaly a v písmu samostatně bádaly, nýbrž hrály důležitou roli i při službách božích, pěly českou mši s kněžími a bouřily se proti knězi, který sloužil v ornátě.

Přihodilo se, že ženy i na kazatelnu vystoupily, ba slyšíme a husitce, jež bojovala za věc zákona božího v pojednání theologickém a náhledy své citáty z církevních otců odůvodňovala. Jiné věřící ženy neostýchaly se i samy světití.

Všecko to křiklavě odporovalo starému názoru o neschopnosti ženského pohlaví a o jeho podřízeném postavení v obci. Ale tyto příznaky neukazují se snad jenom ve straně radikální.

I ženy a panny směru přísně utrakvistického předstoupily jednoho dne s bouřlivou žádostí proti bludařským kněžím před užaslé pražské konšele; »prosíme vás, pravily mezi jiným, když voláte obec neb starší obce na radní duom pro obecné dobro, aby jste nevolali toliko těch, jenž strany drží podle přijímání osob ... neb to vše do vás mnozí znamenají ... také, jednáte-li, jednejte úředníky víry pravé.«

Ženy, jež dovolily si tak veřejně kritisovati svou tehdejší vládu, nedaly se hrozbami rady nijak zastrašiti, nýbrž dovedly toho, aby jejich stížnost byla podruhé čtena před shromážděnou obcí. Ale mezi následovkyněmi kalicha byly ještě smělejší duše, které v plné zbroji na koních vrhaly se v seč a za nadšení polo romantického, zpola fanatického bojovaly a umíraly za víru svou, heroické to postavy, které ve chmurné obrazy bitev husitských vnášejí rytířský rys.

Ženská emancipace prošla za velikého toho hnutí všemi obdobími — od církevní rovnosti až do odvržení všeliké ženskosti. I táborské ženy sledovaly vojska »bratří« na pochodech a do bitev, i ony rovnaly se někdy mužům divokou statečností — ba předčily je dokonce i v jednotlivých případech ohavnou surovostí a ukrutností vůči ženám poražených.

S druhé pak strany ukazuje sekta Adamitů hrozným způsobem uskutečněnou emancipaci masa.«