Naše projekty:   originální samolepky na stěnu Pieris.cz   —   magazín Příroda.cz   —   efektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Jak a kdy nastane konec světa

původně vyšlo: Epocha - 1899, autor neuveden.
Někteří lidé často předpovídají konec světa. Jak ale bude konec celého světa jednou probíhat doopravdy? To se vám pokusí popsat článek z roku 1899.


Po skonu zeměkoule.

Známý francouzský astronom Camille Flammarion pojednal zajímavým způsobem o skonu všeho života na zemi.

Podávajíce tuto hlavní čásť této úvahy, zdržujeme se veškeré kritiky a ponecháváme čtenářstvu, uvažovati o tom, jak daleko lze vyslovené zde domněnky srovnati s postuláty čistě vědeckými anebo považovati za výplod pouhé obrazotvornosti.

Flammarion rozebírá látku ve formě hypothesy a přichází k úsudkům závěrečným, které tuto podáváme našemu čtenářstvu.

Asi za 10 milionů let zahyne naše zeměkoule na slabosti věkem, nevezme-li konec mnohem dříve ještě následkem nějaké katastrofy kosmické. Té doby bude spotřebován vzduch, zemi obklopující a zima dosáhne stupně, který nepřipouští nijaký život organický.

Avšak teprve mnohem později, snad za 20, 30, 50 nebo dokonce 100 milionů let zhasne i životní tepna slunce. Kdyby země tak dlouho podržela život, jako příkladně Jupiter, vzala by za své teprve po skonu slunce, však země jest starší a musí tudíž i dříve skončiti úkol ve všehomíru.

Teplo slunce má dvě příčiny. Zhustění vlastního obsahu původního, kdy tvořilo pouhé mlhoviny, a padání meteoritů.

První příčina způsobila vzrůst tepla, který jest 18milionkráte větší onoho, které slunce opět vydává od sebe, předpokládaje, že původní mlhovina neměla tepla, což ostatně není nikterak dokázáno. Jest tedy pravděpodobno, že uvedená číslice jest ještě mnohem větší. Z toho plyne závěrek, že stoupajícím zhustěním slunce bez současné ztráty tepla potrvá vysoká temperatura jeho ještě ohromnou dobu, která nedá se snadno odhadnouti.

Abychom nabyli představy o množství tepla, které slunce od sebe vydává v jediné vteřině, připomínáme, že rovnalo by se onomu teplu, které obdržíme současným spalováním 1,000.000 miliard uhlí!

Země z tohoto tepla přijímá pouze nepatrný díl půlmiliardový, a tato částka stačí, aby udržovala veškerý život na zeměkouli.

Ze 67 milionů paprsků světelných a tepelných, které vysílá slunce do všehomíra, připadá pouze 1 milion na veškeré planety soustavy slunečné.

Aby slunce stále udržovalo tento pramen tepla, bylo by zapotřebí jen zhustění tak nepatrné, aby se průměr jeho zmenšil ročně o 77 mt. anebo o 1 kilometr za 13 roků. Toto zmenšení tělesa slunečného jest tak nepatrné, že uniká našemu pozorování.

I kdyby slunce dnes ještě sestávalo z pouhých mlhovin, nezmenšilo by se teplo, nýbrž stále rostlo. Promění-li se mlhoviny v látku hustší, ztrácí sice tepla, avšak způsobí se zhustěním opět teplo, které stačí k udržování této temperatury, ano teplo stále roste, až těleso počíná jeviti povahu látky tekuté. (Této větě i při nej lepší vůli nerozumíme, a s námi nepochybně tak mnohý myslící čtenář. (Redakce). V podobném stavu zhustění nalezá se patrně té doby i slunce.

Hustota slunce, která obnáší teprve asi čtvrtý díl oné naší zeměkoule, mohla by tedy stačiti sama o sobě nejméně 10 milionů roků, aby zásobovala soustavu planetární teplem a světlem.

Pokud se nyní týká druhé příčiny udržování tepla na slunci, totiž pádu meteoritů, tu lze konstatovati, že na naší zeměkouli do roka spadá asi 146 miliard těchto těles, na slunce však zajisté množství mnohem větší následkem jeho ohromné přitažlivosti. Kdyby však na slunce spadal jen stý díl hmoty naší zeměkoule v podobě meteoritů, stačilo by toto množství, aby vyzařování tepla slunečního se nezmenšilo.

Toto teplo nelze připisovati jen spalování meteoritů, nýbrž hlavně vzrůstu tepla, které povstalo náhlou přeměnou pohybu tělesa do stavu klidu. O jakou rychlost se tu však jedná, vidíme dle toho, že meteorit padající na slunce v poslední vteřině urazí dráhu 650.000 mt. následkem ohromné přitažlivosti slunce.

Z obou zde uvedených příčin lze tedy souditi, že slunce ještě po dlouhé miliony let nepřestane býti zdrojem života pro ostatní tělesa své soustavy. Ale také pro slunce nastane jednou změna nenáhlá! Temné skvrny sluneční budou se množiti, jasný žár ustoupí pozvolna, a na místě oslňující nádhery objeví se jednou červeně ohnivá koule na báni nebeské jako znamení, že slunce přestalo býti zdrojem tepla a světla tvým dítkám v prostoru všehomíra.

Leč i tato doba mine v dalších, ohromných periodách časových. Červená koule sluneční ochladí se časem a obdařena atmosferou, živiti bude živočichy a rostliny, snad zcela různé od oněch naší zeměkoule. Ale časem i slunce následovati bude osudu ostatních planet svého systému, dávno již zašlých. A jako zašel systém sluneční, zajdou i soustavy jiné na nebeské báni. A přece vesmír nezahyne a trvati bude věčně, jenom že tvary jeho se pozmění, nikoliv ale věčnost, pro kterou není měřítka a lidské představy!

Matematika vypočítává, že naše soustava sluneční zdá se míti již jen asi 454tý díl oné původní energie, kterou měla ve stavu mlhoviny. Ačkoliv zbytek této energie jest ještě ohromný, i on vezme jednou za své. Později jednou nastane snad rovnováha temperatury, a následkem toho energie hmoty ztratí možnost další proměny.

Veškerá výměna látky přestane a stav onen bude se rovnati klidu smrti. A přece — praví Flammarion — není tato domněnka přípustnou pro celý vesmír. Můžeme posuzovati jen to, co nám jest ve vesmíru nejbližšim, totiž naši soustavu slunečnou ; dále ale jiti nemožno, neboť vesmír co takový jest představa věčnosti, a nejedná se o mechanismus uzavřený v určitém prostoru, nýbrž o nekonečnost.

Známe dějiny zeměkoule, které vepsány jsou v její tělo, a můžeme dle toho souditi i o ostatních tělesech naší soustavy sluneční, jelikož činiti lze pozorování. Víme, že soustava tato povstala z mlhovin, a můžemo předpokládati, že totéž platí i o soustavách jiných.

Vidíme tedy dle této analogie věčný vznik, život, zánik a opětné znovuzrození. Přežilé, staré rozpadává se a činí místa novému. Dle tohoto zákona transcendentálního můžeme souditi, že dávno po zaniknutí naší zeměkoule a ostatních těles této soustavy vezme za své i starobní slunce. Snad vynoří se vesmírem jiné těleso, a nastane katastrofa.

Co se asi stane? Nárazem obou těles promění se tato opět v mlhoviny. Ostatní mlhoviny, zbytky menších těles naší soustavy, se připojí. Nastane pohyb rotační a z mlhovin po čase opět povstanou tělesa nová, tak jako povstaly země, měsíc, slunce a tělesa jiná.

Bude se opakovati věčný zákon všehomíra, který nemá začátku a nemá konce. Nám ale schází schopnost, abychom velikost jeho pochopili.


Původní zdroj historického článku:
Epocha - 1899, autor neuveden.




datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
16. dubna 2020


 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.








Debata k článku Jak a kdy nastane konec světa


Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2020 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozováný už od svého začátku v roce 2011 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.

 



Naše další projekty: