Pohyblivý chodník, vozící těžké povozy s koňmi do kopce

Pohyblivá ulice v Clevelandě.

Myšlenka pohyblivé ulice či pomocného šikmého vytahovadla vynořila se již asi před dvacíti lety. Roku 1886 vypracoval inženýr města Paříže, Eugène Hénard návrh pohyblivé cesty, zařízené tím způsobem, že by zřízena byla ujíždějící trať na podzemním vlaku 320 malých vagonů. Tato trať měla obstarávati spojení Elysejských polí s okolím.

Tímže časem pracoval na podobné myšlence Josef J. Butchar v Newcastlu. Spojení obou těchto systémů bylo možno viděti na výstavě v Chicagu. Brzy potom zaveden byl pohyblivý šikmý chodník u Pensylvanské společnosti drah v Novém Yorku. Tam totiž býval přílišný nával na schodech, vedoucích z ulice ku nádraží, při čemž často došlo i k neštěstí. Nyní tam zřízen jest pohyblivý chodník podle nakloněné roviny, po němž se obecenstvo nepřetržitým pohybem chodníku samotného z ulice nahoru k nádraží dopravuje.

Tento chodník jest částí nekonečného pruhu, podobného transmisnímu řemenu, běžícímu přes dvě stejná kola či válce, jež však jsou montována v různé výšce, takže pohyblivý pruh je nakloněn a ovšem dosti pevný, aby unesl proud chodců. Svrchní část transmise, jíž právě jest užíváno, běží vedle toho na válcích s kuličkovými ložisky. Pohyb vytahovadla děje se elektřinou.

Podobné šikmé vytahovadlo, avšak konstrukce mnohem důkladnější, zřízeno bylo nedávno v Clevelandě ve státě Ohio. Zde neběželo jen o dopravu osob, ale hlavně těžkých vozů.

Doprava nákladů mezi vnitřním městem a předměstími byla velice stižena tím, že rozdíl výše vnitřního města a okolí obnáší 65 stop (přes 20 metrů) a k tomu stoupání jest velmi náhlé. Nově zřízená dráha připojuje se bezprostředně k stoupající ulici a jest při uvedeném stoupání 420 stop dlouhá.

Svrchní plocha jest podepřena »kolečky« s kuličkovými ložisky, takže tření jest zde co nejmenší. Na rozdíl od pohyblivého chodníku u nádraží Pensylvanské dráhy v Novém Yorku, jehož pohyb jest nepřetržitý, funguje šikmé vytahovadlo v Clevelandě jen dle potřeby.

Když vůz s těžkým nákladem vjede na pohyblivou plochu, která jest umělým pokračováním přirozené cesty, vozka utáhne brzdu a podloží kola vozu silnými podpěrami, načež dá znamení strojníku, který stojí na hořejším konci dráhy ve zvláštní věži.

Strojník uvede vytahovadlo v činnost a za nepatrného lomozu pohybuje se toto i s nákladem do uvedené výše rychlostí asi čtyř mil (anglických) za hodinu. Za několik okamžiků jest vůz nahoře. Vozka povolí brzdu a koně sjedou s vytahovadla opět do rovné ulice.

Poplatek za jízdu jest tak mírný, že tohoto vytahovadla jest hojně užíváno a šikmá zdviž vyplácí se společnosti, jež ji vystavěla stejně dobře jako povozníkům, již nepřímo ušetří tím, že mohou obtěžkati vozy nákladem, jaký sice koně na rovině nepřetěžuje, ale který by zvířata do příkrého vrchu nevytáhla. Při prvé i ještě někdy druhé jízdě na tomto vytahovadle jsou koně poněkud nepokojní, ale zvykají si záhy na účelnou tuto novinku, která snad — ovšem v době ještě nedozírné — nalezne si také cestu do starého světa, kde za Amerikou tak šosácky pokulháváme.