Proč na podzim stromům žloutne a opadává listí

Proč v podzimu listí se stromů opadává?

Mnohý z lidí na určitém místě rozbíjí svůj stan a po skončené práci zase jej skládá, aby na jiné místo s ním se uchýlil.

Každému asi hned vynoří se v mysli potulní artisté. Ale nejsou to jen oni. Zlatokovkopové v dalekých krajinách, brzy zde, tu zase onde tábory své rozbíjející, inženýři, kteří mosty staví a železné kolejnice hluboko do divokých krajů zakládají, nejinak si počínají. Kde jim kyne pole činnosti, tu po domácku se zařizují a hledí si své práce a úřadů.

Ale, je-li jejich úkol u konce, jakmile přestanou předpoklady a podmínky dočasného pobytu, pak hned počne vyklízení a stěhování. Vše, co jest užitečným a upotřebitelným, vezme se s sebou a co zpět zůstane, jest bezcenný odpadek, opotřebované, zničené nářadí, které ani za opravu ani transport nestojí.

Docela tak a nijak jinak zařizuje se rostlina. Jenže ta, poněvadž nedostává se jí orgánů k pohybu a otrocky připoutána je k hroudě, jde svojí cestou nikoliv prostorovou, nýbrž dubovou. V tom jest zde celý rozdíl, který není však tak velkým, jak se v prvním okamžiku zdá. Na příkladu nejlépe dojde objasnění.

Na jaře vyhání jabloň své listy a květy. tisíce květů a statisíce listů. A každý z těchto zelených lístků jest továrnou. v níž kyselina uhličitá a voda vzájemně se slučují, a každý z kvítků jest krásným vnadidlem, majícím svésti kolem potulující hmyz a motýla, aby si do vnitřku květu vejiti neobtěžoval a všech sladkostí, jichž hojnost jest tu již připravena, do sytosti požíval.

Když pak svedení mlsouni, jsouce již medem nasyceni a zlatožlutým pelem obtěžkáni, zase na další cestu se vydávají, aby nevědomky zadost učinili velké přisouzené jim úloze v podivuhodném, mysteriosním oplozování a rozmnožování, pak krásný květ svoji úlohu a určení dokonal, svoji úlohu dohrál a může »umřití«. Právě v létě, v době přece, kdy život všude nejintensivněji bije, kdy radost ze života všude zřítí, největší část květů uvadá, nevyrovnatelná ozdoba a pýcha stromu zaniká.

Jest ku podivu, jak pochybené a krátkozraké jest tu nazírání všeho lidstva. Proč nenapadne nikomu v létě o velkém zmírání v přírodě mluviti? Proč vzpomínáme si na uhasínající přírodu teprve až v podzimu, až malé luční květiny oku mizí a až listí padá? — Vždyť přece jest jisto, že také ani tak často elegicky opěvované padání stromového listí nemá se smrtí ničeho společného!

Malé ony zelené továrny, v nichž z nejjednodušších prvků jsou tak podivuhodné věci svařovány, že ani všichni chemikové světa nejsou s to, toto umění rostlin napodobiti — ony malé zelené továrny potřebují slunce jako hnací síly.

A když doba slunečních paprsků stává se kratší a kratší, a síla jejich více nedostačuje, aby tajuplný mechanismus v listnatých továrničkách v diodu udržovala, pak prostě rostlina zastavuje také svoji výrobu. Pak vyklidí ze svých dílen ještě vše to, co jakkoliv může býti zhodnoceno a přenechává prázdné, bezcenné slupky jejich osudu, neboť pro ni pak již nemohou přinášeli nijakého užitku.

Teprve když vše, co ještě nějak mohlo býti zužitkováno, z listu jest vytaženo. pak teprve rostlina se ho zbavuje. Dříve ještě než první noční mrazík se dostaví počíná příprava k odložení listu. Všecky cenné látky v listu obsažené, bílek a škroboviny, jsou stahovány stonkem nahoru, pak tyto výživné látky ukládají se v očkách pro příští rok.

Ale tím ještě není všechna práce ukončena, aby list mohl se lehce odděliti. Neboť list, jehož stonek na jaře a v létě tak pevně na větvi seděl, že jej ani silná bouře nemohla urvati, tentýž list nedrží najednou tak slabě a lehkomyslně, aby se stal kořistí větru, který by jen trochu o něj zavadil.

Rostlina musí vytvořiti odlučovací tkáň, slabé, křehké pletivo, které se lehce trhá. To vsune mezi stonek a větev, by list mohl býti odstraněn. A nyní může přijití vítr. Ve stech pak trhá uvadlé listy od kmene a pohání je ve veselé hře daleko před sebou. Na místě každého stonku zůstává ovšem rána, která přirozeně musí býti zacelena. Náplast takovou přikládá rostlina v podobě vodu nepropouštějící korkové vrstvy.

Než třeba i zvadlé listí, které vítr v podzimu se stromů odnáší, jest jen bezcenným zbytkem a se silou kypícími listy sotva více společného má než jméno, přece musí býti od rostliny na jaře znovu v celém složení vytvořeno. To zdáti by se mohlo jistě prapodivným a nepochopitelným.

Proč v podzimu odhazovati to, co na jaře zase pracně budovati nutno? Vždyť i když má strom dosti síly, aby si mohl dovoliti onen luxus, každého jara znova budovati zelené ony své továrny, třeba že s laciným materiálem, přece jen zůstává takové hospodářství vždy marnotratností, jehož bychom se od jinak až dost šetrné a opatrné matky přírody sotva nadáli.

Ale příroda musí, třebaže jí to samé za těžko přichází, třebaže se neobyčejně každé plýtvání a marnivost s jejími zásadami křižuje, musí se tu přece jednou a snad výjimečně k marnotratnictví odhodlati. Vinu mi tom nese voda a sníh.

Pomalu, ale přece jen stále stoupá kmenem proud vody v době vegetační periody od jara až do podzimu. Kořeny svými jako jemnými nitkami, drobnými kořínky stahují vodu ze země a s ní v půdě rozpuštěné soli, tvořící vedle kysličníku uhličitého ve vzduchu hlavní výživu rostlinnou. Bez ustání tlačí se proud vody kmenem nahoru až do listí. Tam jsou ony soli a voda, pokud jest potřebí, zpracovány, přebytečná ale voda jest listy vypařována zpět do atmosféry.

Přes třicet tisíc hektolitrů vody vypaří jen poměrně velký bukový les v jednom dni. Kořeny nassávají vodu ze země do výše, listy vracejí ji zpět atmosféře, z. níž jako déšť zase zpět padá na zem. Tak jde to v kruhu, v stálém kolotání.

Ale když mráz pronikne do země a ony malé, jemné a velice citlivé kořínky svoji činnost zastaviti musí, co pak? Neunavně ještě i pak musily by vypařovati listy vodu, která v nich a nejbližším okolí jest a když již kořeny žádné nepřivádějí, pak odnímali by ji z kmene tak dlouho, pokud v něm ještě by co bylo, až by jej úplně vyssály. Proto musí listí padati, když kořeny svoji činnost zastavily.

U nás ale, v severních krajích, přistupuje k tomu ještě druhá okolnost, která stromům velí v podzimu své listí odkládati. Tou jest sníh. Jehličnaté stromy. na jejichž úzkých listech má sníh jen málo místa, jejichž větve od kmene dolů stojí, takže sníh s nich spadá, jakmile by se měl ve větším množství nahromaditi, ty mohou svoji sněhovou pokrývku snadno vydržeti. Ale více než stokrát tolik sněhu má místa na širokých listech stromů listnatých, jejichž větve a větvičky vzhůru trčí. Který strom mohl by takové břímě bez úhony vydržeti?

Nízké houští a křoví jest na tom již lépe. To skloní se pod sněhovou tíží až k zemi a čilí zahradníci, když růžový keř ohýbají, dříve než jej klestím přikryjí, napodobují po něm toto umění. Ale velké stromy nemají takovou ohebnost a pružnost. Jejich větve musily by se zlámati pod váhou sněhových spoust, kdyby své listy i v zimě podržely.

Jen málokteré věčně zelené druhý s hladkými listy, na nichž nemůže se příliš mnoho sněhu udržeti, podržují je i v zimě. Všechny ostatní však odhazují své listoví, jakmile se zima blíží. A to raději o něco dříve, než trochu pozdě. Neboť jest pro strom velmi nebezpečnou věcí, státi ještě s plnou hustou korunou, když zima přikvačí. Mnohá silná větev pak padne jistě v oběť přívalu sněhovému.

Skoro zdá se. jako by strom byl obdařen zvláštní schopností předtuchy, která mu blížící se chladna včas prozradí, takže se může »zaříditi«, co znamená, že může včas odlučovací tkanivo připraviti. Jest přece známo, že ne všechny stromy téhož druhu ztrácejí své listí ve stejné době a že stromy různých druhů odkládají svůj list také v různých dobách.

Místo, na němž se nalézá, zda na horském hřebenu neb v údolí před větrem chráněném, hraje při tom velkou roli. Rovněž tak i poloha jednotlivého listu na koruně stromové má svůj význam. Jsou na př. listy na slunci a ve stínu; Zpravidla žloutnou dříve listy ze sluneční strany. Čím krásnější a sušší jest podzim, tím dříve počíná listí padati. neboť nikoli nedostatek tepla, nýbrž vyschnutí podmiňuje padání listí.

U jasanů, buků, lísek ztrácejí své listí nejhořejší větve nejdříve; obráceně, zdola počínaje, postupuje odlistování naproti tomu u lípy, topolu a vrby. U platanů, kteří mezi všemi stromy na jaře poslední svůj zelený listnatý oblek navlékají, můžeme pozorovati, že jednotlivé listy zvláště dlouho podržují a mnohdy ještě pozdě v listopadu nalezneme listí v koruně platanu.

Listy, které naposled vydrží, jsou vrcholkové listy nejmladších výhonů, které nejpozději se vyvinuly. Podobné zjevy lze pozorovati i u akacií.

Některé druhy stromů zachovávají se pak docela odlišně. Kdežto jasan a olše své listy odhazují ještě v plné své zeleni, dub a habr své listoví neb při nejmenším velké množství z něho podržují po celý podzim a zimu. U dubu, buku a habru bylo ku příkladu pozorováno, že listy nejmladších, na obvodu koruny stojících větví nejdříve odhazují.

Opadávání listu postupuje pak ponenáhlu do vnitřku koruny, v kolmém směru ale rychleji než ve vodorovném, takže v určitém stadiu zbývá v dolejší ploše koruny více nebo méně kulovitá massa listová.