Původ psa domácího: vědecká záhada minulosti vyjasněna

Praotcové psa domácího.

Ještě v minulém století byl původ domácího psa neznám a v přírodopisech stál tu náš pes jako osamělý druh se svým latinským jménem Canis familiaris a starší přírodopisy tvrdily, že na celém světě nežije pes divoký, ani žádné zvíře jemu podobné.

Věda zoologická však nespokojila se tímto tvrzením a pátrala po původu psa dále.

Na jisto není původ psa zjištěn do dnes, za to však objeveno několik jeho divokých příbuzných, jež lze za praotce psa domácího považovati a z jichž způsobu života lze souditi, jak pes vypadal, než se stal pomocníkem člověka a zároveň lze si vysvětliti přirozenou náklonnost k honbě u všech druhů krotkých psů.

Někteří přírodozpymoři a Evropané vnikali i do vzdálených dosud neznámých zemí, přicházely do Evropy i pověsti o divokých psech tu a tam žijících, ale všecky takové pověsti považovány zprvu za bajky, protože nebylo možno žádného divokého psa do Evropy dopraviti živého, ani mrtvého, neboť všecka tato zvířata jsou celkem vzácná, neobyčejně plachá a zdržují se jen v krajinách málo přístupných nebo člověku vůbec nepřístupných.

Novější přírodopis řadí všechny divoké psy, kteří mají v chrupu 40 zubů, do společné čeledi Canis.

Nejprve byl v Australii objeven divoký pes dingo; dnes už je mu podobných zvířat známo několik.

V Indii žije divoký pes kolsum čili dole (Canis dukhunensis), kterého popsal plukovník Sykes. Zvíře toto je podoby chrta, srst má hnědočernou a oháňku chvostnatou.

Jemu podobá se v Kašmíru žijící buansu, jejž domorodci zovou ramhun. Je na hřbetě rezavý a černě skvrnitý, na spodu červenožlutý a oháňku má chvostnatou.

Na ostrovech Sundských, hlavně na Jávě žije divoký pes adjak (Canis Sumatrensis), který dříve býval považován za ostrovní odrůdu pevnozemských druhů, bud kolsuma nebo buansu a teprve v novější době je popisován jako druh samostatný.

V horách středoasijských žije pes zvaný vlk alpský (Canis alpinus), jemuž domorodci říkají subri nebo džerkul. Pes tento, žijící v chladném podnebí, má srst dlouhou a oháňku velmi chvostnatou. Giebel popisoval ho jako zvláštní odrůdu vlka, teprve Murie popsal ho důkladněji a soudí o něm, že je sibiřskou odrůdou prvotních psů jihoasijských.

Loňského roku objevil Dr. Corthans nového divokého psa na Javě zvaného kike. Také tento nový druh je, třeba že nebyl vzácný, tak plachý, že se dru Corthansovi podařilo získati jenom kostru, kterou zaslal k prozkoumání professorovi Matschie do Berlína. Dle popisu objevitele je tento pes krátkoběhý, ale s dlouhým tělem, tak že by spíše postavou svojí upomínal na jamníka než na jiné plemeno.

Kike má svoje jméno od svého štěkotu, který se podobá rychle vyslovené slabice »kik, kik, kik«. Jako všichni divocí psi, také kike žije v hlubokých lesích, honí ve smečkách a hladem puzen přibližuje se i k obydlím lidským. Smečka těchto psů přepadá každou zvěř a odváží se i na zvíře velikosti buvola. Velké zvíře napadne nejprve na běhách a když se stane napadený k útěku neschopným, rozsápou ho psi v pravém slova smyslu.

Dr. Corthans prozkoumal výměty kike a shledal v nich chlupy kidanga čili muntjáka (Cervus muntják), letky ptáka kogola, zbytky much masařek, zbytky skořápek hlemýžďů a zbytky různých bobulí. Z toho lze souditi, že takový divoký pes žije podobným způsobem jako naše liška, když nemůže uloviti nic většího, spokojí se hmyzem, nebo jen bobulemi.

Pamětihodné je, že obyčejný domácí pes na Javě, je-li přiveden na stopu kikovu, nesleduje ji, nýbrž se zřejmým strachem od ní ubíhá, patrně tedy se svého divokého bratra bojí. Naproti tomu přichází mezi domácími psy domorodců veliké množství kříženců s kikem i adjakem. Je tedy jisto, že v době honění divocí psi s domácími se stýkají.

Pan Versteegh, správce plantáže na Javě a současně náruživý lovec vypravuje, že měl delší dobu loveckého psa, který byl křížencem s kikem. Pes tento měl zvláštní povahu. Některý čas jevil neobyčejnou hltavost, jindy zas celý den nežral, zalezl a svého pána se stranil.

Ježto je nade vší pochybnost jisto, že křížení mezi domácími psy a divokými v krajinách, kde tito žijí, stále se děje, je možno připustiti i domněnku, že domácí pes povstal z některého druhu divokého psa, mnohonásobným křížením s jinými divokými druhy pozbyl svého původního tvaru a dalším křížením, jakož i přizpůsobováním se poměrům klimatickým měnil se dále, až povstala různá nynější plemena psa domácího. Studer soudí, že dingo, adjak i kike jsou příbuzní náležející k rodu psů — pariů.

Dr. Kollbrügge považuje všechny psy jen za odrůdy a ne za zvláštní druhy a přikládá jim proto společné jméno psa domácího. Tak zove adjaka »Canis familiaris varieta tenggerana«.