Naše projekty:   magazín Bejvávalo.cz   •   samolepky na stěnu Pieris.cz   •   magazín Příroda.cz   •   plastikové modely Plastikáče.cz   •   převod PDF na GIF animace DraGIF.cz

Poprava ruského cara a další násilnosti v Rusku pohledem legionáře generála Gajdy

původně vyšlo: Moje paměti 1920, autor R. Gajda.
Bolševická revoluce v Rusku v roce 1917 byla velmi brutální a krvavá událost. Přímé svědectví o nich podal generál-poručík Gajda ve své knize z roku 1920, jejíž úryvek vám přinášíme.


Bolševické ukrutnosti.

Ukrutnosti bolševiků dostupovaly někdy nejvyššího stupně zvířeckosti.

Příčinou jejich bývalo nejenom nevyplňování jejich požadavků při rekvisicích a povšechném odnímání všeho cenného, nýbrž byly to někdy i malicherné věci, jako neprojevování souhlasu, odsuzování bolševických přečinů a nesympatické chování k bolševikům. Kolik bylo prolito krve, nemožno nyní přesně určiti; ale pozdější doby budou mluviti o statisících životů, jež byly přineseny v obět bolševické ideji Leninově!

Zmíním se jen o některých případech.

V bojích u Mariinska bylo vysláno několik dělostřelců na výzvědy před naší frontu. Byli však dopadeni Maďary a po boji našli jsme jejich znetvořená těla s rozpoltěnými lebkami, bez uší a nosů.

Vzpomínám zloby, kterou se chvěli vojáci, když byla u Nižně-Udinska nalezena zohavená těla 14 raněných bratří a civilního ruského lékaře, který je dříve ošetřoval. Měli vypíchané oči a u dvou byly vyřezány pohlavní orgány.

Lékaři dru Běljaninu byly nejprve přesekány ruce, jakoby z pomsty za to, že ošetřoval Cechy, pak rozťaty tváře a uťaty uši. Pro strašlivou ukrutnost nebrali jsme Maďarů do zajetí. Maďaři šli ve své ukrutnosti vždy do krajností. Němci byli po té stránce mnohem mírnější. O nich nebylo podobných zpráv.

Před odchodem z města Kunguru bolševici, obávajíce se s naši strany mobilisace mužského obyvatelstva v městě, postříleli za několik hodin asi 400 lidí. Když jsme vstoupili do Kunguru, odevšad bylo slyšeti pláč. Jarnějšího kupce Agajeva s ženou před očima jejich jediné dcery mučili a potom ubili.

Když vešly naše první oddíly do města Permi, byly překvapeny na náměstí zvláštním pomníkem. Tamější církevní hodnostář přikře odsuzoval bolševické surovosti a dělal výtky jejich předákům. Za to byl v zimě při nejkrutším mrazu svlečen do naha a veden ze svého obydlí na náměstí, kde byl poléván vodou, až zmrzl. Naléváním vody nad jeho tělem vznikl ledový sloup, jenž byl odstraněn teprve po dobytí Permi.

Při vstupu našich vojsk do městečka Osy měli jsme tutéž podívanou jako v Kunguru. Všecko mužské obyvatelstvo bylo vybito, takže správa města a všecky úřady byly obsazeny ženami. V Ose bylo úředně zjištěno přes 2000 obětí.

Na manželství bylo pohlíženo místy rovněž komunisticky. Ještě když projížděly naše vlaky do Sibiře, čtli jsme v městě Serdobsku prohlášení Sovětu komisařů saratovské gubernie, že všecky ženy svobodné i vdané jsou majetkem státu. Každý bolševik má právo na kteroukoliv ženu a manželům činí se výhrada jenom ta, že společnost jejich ženy jest jim dovolena dvakrát týdně. Nechtěli jsme věřiti, že idea bolševická může jiti tak daleko, a zdálo se nám, že jsme se octli v říši bláznů. Příkaz ten však dlouho v platnosti nebyl.

V Sarapulu byl vydán bolševickým velitelem města rozkaz, jímž bylo nařízeno žákyním gymnasia, počínaje od druhé třídy, že nesmějí odmítati procházky s bolševickými vojáky. Je přímo odporné popisovati tyto výstřelky komunismu, ale je nutno, aby byly uveřejněny.

Není tedy divu, že jakmile se naše oddíly přibližovaly k jakémukoliv obydlenému středisku, obyvatelé sami zjímali bolševické komisaře a přiváděli je k nám. V některých případech zvláště nenáviděné a surové své vládce ubíjeli dokonce bez soudu. Nezmiňuji se vůbec o boháčích neb inteligenci, která nám vycházela vždy vstříc jako osvoboditelům. Jejich radost byla pochopitelná. Jich dotkla se nejvíce zrněna carské vlády v bolševickou.

Avšak s námi dobrovolně bojovala proti bolševikům též třída dělnická, sociální revolucionáři a sociální demokraté menševici, kteří hned na počátku odsuzovali bolševictví a vystupovali proti němu rázně, začež byli bolševiky krutě pronásledováni. Tyto socialistické strany byly v prvotních bojích s bolševiky dokonce houževnatější nežli strany pravé. Rovněž bolševici mluvili s větší nenávistí o svých socialistických protivnících nežli o elementě buržoasním, jelikož buržoů bylo méně a práce s nimi byla snadnější.

Nejvíce řádily »Zvláštní komise pro boj s kontrarevolucí«, zřízené po celém Rusku, které vyhledávaly lidi podezřelé a nepohodlné vládě sovětů a při výslechu se nezastavovaly před žádným způsobem trýznění.

Poněvadž usmrcení carovo spadá do období našich bojů s bolševiky, zmíním se stručně o konci jeho života, jak bylo soudním vyšetřováním zjištěno za vlády Kolčakovy. Podotýkám však, že nehledě na velkou péči, věnovanou Kolčakem a jeho úřady vyšetřování tragedie Romanových, výsledky vyšetřování byly celkem nepatrné. Ani jeden fakt nebyl osvětlen s určitostí a všechny uveřejňované zprávy zakládají se většinou na domněnkách.

Po prvé revoluci v Rusku obávalo se tehdejší ministerstvo, že se bude petrohradské dělnictvo mstíti na caru Mikuláši II. za dlouholetou porobu, a nabídlo mu, aby přeložil své sídlo do Sibiře, méně zalidněné, a tehdy bezpečnější.

V červenci r. 1917 přijel car s rodinou a služebnictvem do Ťumeně a odtud odjel parníkem po řece Tuře do města Tobolska, kde byl umístěn v klášteře. Jeho pobyt v Tobolsku však dlouho netrval. Když se v říjnu r. 1917 zmocnili vlády bolševici, vznikly u nich obavy, že by mohl někdo cara osvoboditi, a proto se rozhodli, odvézti ho i s rodinou z Tobolska do Jekatěrinburka.

Již dvě neděle před příjezdem bývalého vládce do Jekatěrinburku byl tamějším sovětem rekvirován dům Ipatievův pro obydlí carské rodiny. Západní a jižní část domu byla ohrazena dvojitým vysokým plotem z desek, aby bylo úplně skryto vše, co se uvnitř děje. Městský výkonný výbor jmenoval komisaře Muchina tělesným strážcem carovým a zároveň velitelem domu Ipatievova.

Vlak, jímž byl car vezen do Jekatěrinburku, nedojel až na nádraží, nýbrž byl zastaven na stanici Itok před Jekatěrinburkem, kde již bylo připraveno několik automobilů. Do Jekatěrinburku do domu Ipatievova byla nepozorovaně odvezena celá rodina až na následníka Aleksějeva a carevnu Aleksandru Feodorovnu, kteří byli přivezeni později.

V první dni nebylo s bývalým imperátorem nakládáno tak bezohledně, nehledě na zvědavost místních komisařů, kteří se chodili divat na svého bývalého pána. Každý komisař pokládal za nutno pohledět na něho a každému chtělo se prý něčím dát na jevo svou sílu a carovu slabost.

Za prvního velitele dvoru Muchina bylo Mikuláši II. dovoleno čisti noviny a knihy, mohl vycházeti na dvůr, kde měl svou pilu, a mohl pro ukrácení chvíle řezati dříví. Ale Muchin pro taktní a pěkné zacházení s bývalým imperátorem byl vystřídán asi za 14 dní komisařem Jurovským, židem z irkutské gubernie, jenž sehrál osudnou roli v poslední dni života rodu Romanových.

Život carské rodiny se za Jurovského změnil. Nebylo jim dovoleno čisti noviny, nebylo dovoleno ani zabývati se fysickou praci. Dům Ipatievův byl s počátku chráněn jen malou stráži, ale později byla stráž zvětšena, když okolní rolníci při každé příležitosti obcházeli dům carův a neustále si jej prohlíželi. Proto zakázali vycházeti carovi na dvůr. Stráž byla nyní nejen okolo domu, nýbrž i uvnitř v obydlí carově. Vojáci ho neustále znepokojovali a zahrnovali nadávkami.

Postavení carské rodiny horšilo se den ode dne podle toho, jak jsme se přibližovali k Jekatěrinburku. Našimi úspěchy vzrůstala zloba bolševiků, a ti ji dávali cítiti carovi dvojnásob. Výkonný výbor bolševický rokoval nyní o osudu rodiny Romanových. Jedni stáli na tom, aby byla rodina postřílena, druzí, aby byla odvezena do Permi.

Když se Národní armáda zmocnila stanice Ufaleje a když Jekatěrinburku hrozilo nebezpečí, poslal Výkonný výbor Sovětu lidových komisařů v Moskvě telegram, co se má státi s Mikulášem II. a s jeho rodinou, a navrhl, aby byla rodina postřílena. Odpověď došla rychle a v ní Sovět lidových komisařů vyslovil úplnou solidárnost s přáním jekatěrinburských komisařů.

V noci ze 16. na 17. července 1918 za přítomnosti velitele dvoru komisaře Jurovského a deseti krasnoarmějců ve sklepě domu Ipatievova byla postřílena celá carská rodina. Před 300 lety nastoupil rod Romanových v Rusku vládu v klášteře ipatievském a poslední vládce tohoto rodu byl usmrcen v domě potomků Ipatievových.

Když jsme došli do města Jekatěrinburka, Rusové přikročili k vyjasnění osudu bývalého cara a jeho rodiny. Zprvu se o to staral generál Domontovič a po něm generál Diterichs. Bolševici provedli vše skrytě a na veřejnost přišly jenom domněnky.

Ve sklepě ipatievského domu byly nalezeny stopy výstřelů ve stěně ve výši hrudi vzrostlého člověka, což ukazovalo na to, že členové rodiny carské byli stříleni stojíce. Další stopy bylo znáti v podlaze a ve stěně u podlahy, což svědčilo o tom, že zastřelení byli dobíjeni na podlaze, když upadli po prvém výstřelu.

Vyšetřováním zajatých bolševiků bylo zjištěno, že jeden ze zajatců byl pomocníkem šoféra automobilů, jenž odvážel těla usmrcených do lesa. Podle jeho výpovědi 17. ráno přijely na ipatievský dvůr dva nákladní automobily. Byly na ně nakládány sudy, v nichž prý byla těla carské rodiny politá hořlavými látkami, a byly pak vezeny na 120. verstu od Jekatěrinburku. Tam byly sudy složeny a automobily se vrátily.

Po této výpovědi odebral se generál Domontovič s lidmi na tato místa a skutečně pod sněhem nalezl veliké ohniště; byly v něm zbytky kostí, o nichž bylo dokázáno, že jsou to kosti lidské. Kromě toho byly nalezeny kovové přasky od dámských střevíčků. Podle toho usuzovali, že těla carské rodiny byla zde spálena v lese v tajnosti, aby veškeré stopy byly skryty obyvatelstvu. Budoucnost snad tuto tragedii lépe objasní.

Ostatní příslušníci vládnoucího rodu v Rusku, kteří byli internováni v Jekatěrinburku a byli pouze pod stráží policie, byli v té době všichni odvezeni do Aíapajevska, severně od Jekatěrinburku, a tam byli bolševiky vhozeni do dolů.



zdroj historického článku:
Moje paměti 1920, autor R. Gajda.

datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
27. června 2019


 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.




Fotoarchiv





Debata k článku Poprava ruského cara a další násilnosti v Rusku pohledem legionáře generála Gajdy


Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání včetně původních obrázků.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu ani opravovány původní překlepy.

Pokud chcete náš obsah převzít nebo máte zájem u nás zveřejnit svůj PR článek, tak nás prosím kontaktujte.

© 2011 - 2019 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozováný zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.



Naše další projekty: