Pěstění hlemýžďů v zahradní ohradě.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Pěstění hlemýžďů.

Hlemýžď, »potvůrka malá, pan domácí«, jak mu přezdívá italský satirik Praga, ocitá se často v situaci méně než »domácí pán« závidění hodné — býti ze svého domku vyvlastněnu na prospěch jiné, větší potvůrky, ať pana domácího, ať pouhého nájemníka, jenž zatoužil po jeho drobném, ale chutném tělíčku, se sardelí smíšeném a způsobně předloženém obyčejně zase v jeho originelním domku.

U nás skýtá tak hlemýžď — »švábský šnek« — krmi přísně postní, a požívá se tudíž téměř výhradně toliko na štědrý večer. Ale jinde, ve Francii, tato »burgoňská ústřice«, jak jej žertem nazývají, nabývá takového rozšíření různou přípravou, že se jich pojí v nynějším období postním několik milionů a že roční obrat za ně činí téměř na milion franků.

Bourgogne, požehnaný vinný kraj Francie, jest střediskem jich pěstění, a město Dijon obchodní jich ústřednou. Tito burgundští hlemýždi jsou považováni v Paříži nejlepšími a nejdráže se platí: 20 až 30 franků za tisíc, kdežto jiní jen 15—20 franků. Vedle Francie jest to Španělsko, Elsasko, Švábsko, Tyroly, Badensko a Durynsko, odkud rozvážejí se miliony hlemýžďů do světa, když tam z domácí tabule zbývají.

Ale největšími jedlíky hlemýžďů jsou Vlaši — tam náleží hlemýžď — nikoli domácně pěstěný, ale ve volnosti vyhledávaný — k národnímu přímo lístku jídelnímu a ani cizinec — obzvláště v Benátkách a Neapoli — nevyhne se této pouliční hlemýžďové kuchyni, ukoptěným kotlíkům s nezbytným příměskem oleje a česneku.

Vlaši zdědili tuto pochoutku po Římanech, kteří je pojídali nikoli z hladu ani pro pochoutku, ale z domněnky, že na hlemýždě notně se pije, jak obzvláště vína milovný císař Vitellius si liboval. Víno za víno, myslili si, podávajíce vína také hlemýžďům, ovšem ve směsi s pšeničnou moukou; a potom narostly exempláry i takové, že učenec Plinius mohl zaznamenati, že byl s to pojisti toliko tři takové obry k večeři — ovšem kromě trochy vajec a koláčů.

Dnešní hlemýždi, pěstění ve zvláštních ohradách zahradních, pokrytých shůry sítí nebo tak ohrazených prkny, aby nárůdek nemohl se rozlézti, krmení listím, ale nejvhodněji zeleninou, (spodní prsť musí býti mírně vlahá a zvláště každého zápachu prostá), nedosáhnou ovšem nikdy takového vzrůstu, nicméně velice se plemeníce — drobná vajíčka v bílé skořápce zavřená ukládají do země — poskytují hojného výtěžku a mohou se státí novým výtečným zdrojem domácího příjmu.