Hlemýžď, kdysi tradiční české štědrovečerní jídlo. Kde jinde se šneci ještě konzumují a jak to všechno začalo?

původně vyšlo: Světozor 1909, autor Karel Pažout.
Víte, že u nás patřilo pojídání šneků k náboženské tradici? Historický článek z roku 1909 vám popíše jak tato zvláštní zvířata s domečkem chovat a dozvíte se i celosvětovou historii konzumování hlemýžďů.


Pěstění hlemýžďů.

Hlemýžď, »potvůrka malá, pan domácí«, jak mu přezdívá italský satirik Praga, ocitá se často v situaci méně než »domácí pán« závidění hodné — býti ze svého domku vyvlastněnu na prospěch jiné, větší potvůrky, ať pana domácího, ať pouhého nájemníka, jenž zatoužil po jeho drobném, ale chutném tělíčku, se sardelí smíšeném a způsobně předloženém obyčejně zase v jeho originelním domku.

U nás skýtá tak hlemýžď — »švábský šnek« — krmi přísně postní, a požívá se tudíž téměř výhradně toliko na štědrý večer. Ale jinde, ve Francii, tato »burgoňská ústřice«, jak jej žertem nazývají, nabývá takového rozšíření různou přípravou, že se jich pojí v nynějším období postním několik milionů a že roční obrat za ně činí téměř na milion franků.

Bourgogne, požehnaný vinný kraj Francie, jest střediskem jich pěstění, a město Dijon obchodní jich ústřednou. Tito burgundští hlemýždi jsou považováni v Paříži nejlepšími a nejdráže se platí: 20 až 30 franků za tisíc, kdežto jiní jen 15—20 franků. Vedle Francie jest to Španělsko, Elsasko, Švábsko, Tyroly, Badensko a Durynsko, odkud rozvážejí se miliony hlemýžďů do světa, když tam z domácí tabule zbývají.

Ale největšími jedlíky hlemýžďů jsou Vlaši — tam náleží hlemýžď — nikoli domácně pěstěný, ale ve volnosti vyhledávaný — k národnímu přímo lístku jídelnímu a ani cizinec — obzvláště v Benátkách a Neapoli — nevyhne se této pouliční hlemýžďové kuchyni, ukoptěným kotlíkům s nezbytným příměskem oleje a česneku.

Vlaši zdědili tuto pochoutku po Římanech, kteří je pojídali nikoli z hladu ani pro pochoutku, ale z domněnky, že na hlemýždě notně se pije, jak obzvláště vína milovný císař Vitellius si liboval. Víno za víno, myslili si, podávajíce vína také hlemýžďům, ovšem ve směsi s pšeničnou moukou; a potom narostly exempláry i takové, že učenec Plinius mohl zaznamenati, že byl s to pojisti toliko tři takové obry k večeři — ovšem kromě trochy vajec a koláčů.

Dnešní hlemýždi, pěstění ve zvláštních ohradách zahradních, pokrytých shůry sítí nebo tak ohrazených prkny, aby nárůdek nemohl se rozlézti, krmení listím, ale nejvhodněji zeleninou, (spodní prsť musí býti mírně vlahá a zvláště každého zápachu prostá), nedosáhnou ovšem nikdy takového vzrůstu, nicméně velice se plemeníce — drobná vajíčka v bílé skořápce zavřená ukládají do země — poskytují hojného výtěžku a mohou se státí novým výtečným zdrojem domácího příjmu.


Původní zdroj historického článku:
Světozor 1909, autor Karel Pažout.



datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
25. června 2019


Diskuze k článku „Hlemýžď, kdysi tradiční české štědrovečerní jídlo. Kde jinde se šneci ještě konzumují a jak to všechno začalo?“



 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!


Nabízíme v eshopu
Obchod.Bejvávalo.cz




Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2022 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozovaný už od svého začátku v roce 2011 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.