Hlemýžď, kdysi tradiční české štědrovečerní jídlo. Kde jinde se šneci ještě konzumují a jak to všechno začalo?

původně vyšlo: Světozor 1909, autor Karel Pažout.
Víte, že u nás patřilo pojídání šneků k náboženské tradici? Historický článek z roku 1909 vám popíše jak tato zvláštní zvířata s domečkem chovat a dozvíte se i celosvětovou historii konzumování hlemýžďů.


Pěstění hlemýžďů.

Hlemýžď, »potvůrka malá, pan domácí«, jak mu přezdívá italský satirik Praga, ocitá se často v situaci méně než »domácí pán« závidění hodné — býti ze svého domku vyvlastněnu na prospěch jiné, větší potvůrky, ať pana domácího, ať pouhého nájemníka, jenž zatoužil po jeho drobném, ale chutném tělíčku, se sardelí smíšeném a způsobně předloženém obyčejně zase v jeho originelním domku.

U nás skýtá tak hlemýžď — »švábský šnek« — krmi přísně postní, a požívá se tudíž téměř výhradně toliko na štědrý večer. Ale jinde, ve Francii, tato »burgoňská ústřice«, jak jej žertem nazývají, nabývá takového rozšíření různou přípravou, že se jich pojí v nynějším období postním několik milionů a že roční obrat za ně činí téměř na milion franků.

Bourgogne, požehnaný vinný kraj Francie, jest střediskem jich pěstění, a město Dijon obchodní jich ústřednou. Tito burgundští hlemýždi jsou považováni v Paříži nejlepšími a nejdráže se platí: 20 až 30 franků za tisíc, kdežto jiní jen 15—20 franků. Vedle Francie jest to Španělsko, Elsasko, Švábsko, Tyroly, Badensko a Durynsko, odkud rozvážejí se miliony hlemýžďů do světa, když tam z domácí tabule zbývají.

Ale největšími jedlíky hlemýžďů jsou Vlaši — tam náleží hlemýžď — nikoli domácně pěstěný, ale ve volnosti vyhledávaný — k národnímu přímo lístku jídelnímu a ani cizinec — obzvláště v Benátkách a Neapoli — nevyhne se této pouliční hlemýžďové kuchyni, ukoptěným kotlíkům s nezbytným příměskem oleje a česneku.

Vlaši zdědili tuto pochoutku po Římanech, kteří je pojídali nikoli z hladu ani pro pochoutku, ale z domněnky, že na hlemýždě notně se pije, jak obzvláště vína milovný císař Vitellius si liboval. Víno za víno, myslili si, podávajíce vína také hlemýžďům, ovšem ve směsi s pšeničnou moukou; a potom narostly exempláry i takové, že učenec Plinius mohl zaznamenati, že byl s to pojisti toliko tři takové obry k večeři — ovšem kromě trochy vajec a koláčů.

Dnešní hlemýždi, pěstění ve zvláštních ohradách zahradních, pokrytých shůry sítí nebo tak ohrazených prkny, aby nárůdek nemohl se rozlézti, krmení listím, ale nejvhodněji zeleninou, (spodní prsť musí býti mírně vlahá a zvláště každého zápachu prostá), nedosáhnou ovšem nikdy takového vzrůstu, nicméně velice se plemeníce — drobná vajíčka v bílé skořápce zavřená ukládají do země — poskytují hojného výtěžku a mohou se státí novým výtečným zdrojem domácího příjmu.


Původní zdroj historického článku:
Světozor 1909, autor Karel Pažout.


datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
25. června 2019


Diskuze k článku „Hlemýžď, kdysi tradiční české štědrovečerní jídlo. Kde jinde se šneci ještě konzumují a jak to všechno začalo?“



 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!


Nákupem na Pieris.cz
podpoříte chod našeho serveru




Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2023 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozovaný už od svého začátku v roce 2011 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.