Emoce u zvířat: jak zvířata prožívají smutek a radost

Projevy bolu a radostí u zvířat.

Jsou zoologové, kteří popírají okolnost, že by živočichové dovedli dáti výraz pohnutí mysli buď pláčem anebo smíchem.

Odborníci tito tvrdí, že člověk je jediným tvorem, který pláče a který se dovede smáti. Jiní přiznávají sice zvířatům slzy a pláč, nikoli však smích.

Avšak již Darwin zjistil, že mladí šimpanzové jsou v podpaží zrovna tak lechtiví, jako synové lidští, a lechtáme-li je tam, vyrážejí často chechtavý hlas, stahujíce koutky ústní a kolem očí utvoří se jim zrovna tak vrásky, jako u člověka.

Reugger, jež v Paraguayi choval tamnější opice 7 let v zajetí, poznamenal o malpě (Cebus Azarae), že projevovala zvláštním chechtotem radost, když po přestávce několika dnů spatřila opět milovanou osobu ; totéž pozorováno ve všech téměř zoologických zahradách nejen u malpy, ale i u opice berberské. Hlídači nazývají takový projev radosti jednoduše smíchem.

Velmi často pozoruje se u opic, podá-li se jim lahodné sousto, nebo prokáže-li se jim jinaká laskavost, kterak koutky ústní lehce zpět stáhnou nebo je zvednou, že mají veselé oči, nechechtají se však — což Wallace a jiní badatelé jmenují úsměvem a je s úsměvem lidským totožným, poněvadž tytéž svaly uvádí v pohyb. Takový „radostný obličej“ často pozorujeme u psů a u mnohých — uličníků, když se jim nějaké darebáctví povedlo.

Londýnská společnost zoologická měla maskala, jejž viděli Burttlett, jakož i jeho strážce často plakati. Politoval-li ho někdo a projevil-li účast s jeho bolesti, zaslzel tak silně, že se mu slzy řinuly po lících.

Z jiných zvířat, u nichž byl pozorován pláč, možno jmenovati slony. Tonnet vypravuje ve své knize o Ceyloně, že několik právě polapených a svázaných slonů leželo nehybně na zemi, neprojevujíce nižádné truchlivosti kromě slz, jichž měli plné oči a které jim neustále kanuly. Též při jiné příležitosti spatřil spoutaného slona prolévati na znamení největší kleslosti proudy slz, jenž také při tom hlasitě řval.

Hlídač indického slona v londýnské zoologické zahradě tvrdil, že prý několikráte viděl kanouti slzy z očí staré sloní samice, když bylo ji vzato mládě, s nímž byla přivezena. Lovci často vypravují o jelenech srncích, žirafách a jiných zvířatech, že smrtelně byvše zraněna, skácejí se a oči se jim naplní slzami.

Lamartine vypravuje o srně, kterou byl smrtelně postřelil a jejiž světlo prolévalo slzy : „Nikdy nezapomenu napohled, plný údivu a bolesti, jemuž propůjčila blízká smrt téměř hluboký cit lidský a jenž byl mnohem výmluvnější nežli všecka slova“.

Cordon Cumming vypravuje o sajce, kterou dlouho pronásledoval a konečně postřelil : „Spousty pěny se jí řinuly z úst, hojný pot proměnil obyčejnou šedou barvu živočicha toho v popelavou a slzy kanuly hojně s velkých, černých očí jeho. Bylo patrno, že zvíře tušilo poslední svou hodinku“.

O vodních ssavcích je známo, že pliskavícím a tuleňům mocné proudy slz z oči tekou, jestliže byli smrtelně zraněni, anebo trpí-li bolesti. Geoftroi a Sain-Hilaire vypravuji, že Malajci zmocňují se mladých dugongů, aby pak zcela jistě polapili také samičky. Chycená mláďata vyrážejí hlasitý skřek a oči jejich zalijí se slzami. Slzy tyto Malajci pečlivě shromažďují a uschovávají, poněvadž jsou jim kouzelným prostředkem, jímž lze prý si zjednati trvalou náklonnost milované osoby.