Paní Hanna Kvapilová

»Konečně jsem zde!« byla první slova slečny Hanny Kubešovy, nynější paní Kvapilové na jevišti Národního divadla. Bylo to z jara roku 1888. Hanna Kubešova vystoupila v úloze královny Elišky z Vrchlického čarokrásné veselohry »Noc na Karlštejně«.

» Konečně jsem zde« znělo to tak sebevědomě, v pravdě majestátně . . . podivný souhlas osudu. Však jsme poznali ihned, že nemáme před sebou obyčejnou »sílu« divadelní.

Trvalo to sice celá léta, než slečně Kubešové popřáno uplatniti svoje nadání v úlohách jí odpovídajících, ne v úlohách vypočtěných na blýsknavý effekt, ale v rolích ryze niterných, jakým jest její umění a v němž jest dnes nepřekonatelnou vládkyní. Ano, ryze niterným jest to umění její — ne skvělostí svého zjevu, ne zvučným hlasem a oslňujícími prostředky — ona svou duší uchvacuje a podmaňuje si duši divákovu ...

Umění veliké, ryzí, jež počíná teprve tam, kde přestávají všecky hřmotné prostředky a effekty vnější a nadchází svatvečer tichého odevzdání se a ponoření do duše básníkovy ... Jediné světlo plane v tom soumraku jako bílý plamen věčné lampy ve chrámě — člověk je očištěn, povznesen, zapomenuv na všednost a hloupost světa — a vychází z divadla s dojmy nezapomenutelnými.

V paní Hanně Kvapilové vrcholí dnes české herecké umění damské, jako vyvrcholilo druhdy ve jména Otylie Sklenářové a Maruše Bittnerové. Moderní žena a dívka, bytost křehká, citová a rozněžená, dosud sama sebe nechápající — a především česká žena a dívka ze současného života nalezly v paní Kvapilové interpretku nepředstižnou. »Pravda a krása!« jsou životními hesly jejího umění, a obě sloučeno na jevišti v dokonalý celek, plný poesie i života ...

Obraz náš představuje nám paní Kvapilovou v úboru z let padesátých, jak v něm hrála v jedné z nejkrásnějších svých úloh z poslední doby — v Jiráskově Magdaleně Dobromile Rettigové.