Jak se pražské ghetto pomalu ztrácelo z mapy města

Praha mizící

V páté čtvrti pokračuje se opět rychlejším tempem v bourání. Dojde na »Dušní ulici« co nevidět.

Je tu několik malebných zákoutí zakrytých haluzemi starých stromů; domků a domů starosvětských s rozlehlými dvory napočetl jsem přes čtyřicet. Tedy ještě notně třeba oháněti se motykou, než to vše zmizí.

Do těch fragmentů páté čtvrti, do kvartýru bídy a hladu nastěhovalo se ještě hojně nájemníků. Tak nežije se v celé Praze ani v předměstí levně a volně!

O volnost jedná se mnohým! Domácích tu není a municipalita nestará se příliš o své nájemníky v pražské »Pompeji«. Tak lze zváti prý trosky bývalého Josefova.

»Než přes všechnu bídu, zpustlost a cynickou neřestnost života svého mělo ghetto zvláštní ráz romantiky i své kouty poesie. Ta romantika vane z jeho starobylostí.

Staletí budovala tento podivný labyrint ulic a uliček, a za svátečných dnů, kdy zmlkal na chvíli řvavý život všedního pachtění a kdy se pochmurné domy zahalovaly znenáhla soumrakem, otvíral se vám v duchu výhled v někdejší tajemný, uzavřený život židovských patricijů.

Ještě stojí domy, kteréž přes všechny jizvy a přílepky, přes všechny nevkusné záplaty a zkomoleniny let pozdějších svědčí o blahobytu i vkusu svých zakladatelů, o někdejším přepychu a síle plemene židovského, kteréž vší zlobě a všemu pronásledování dovedlo vzdorovati a kteréž dočkalo se emancipace, aby se pak v potomcích svých vylilo daleko široko a pevnou nohou stanulo v životě novém«. Tak napsal Ignat Herrman.

Zela-li na vás veteš hmotná i mravní ze všech koutů ulice, zamrazila vás téměř bída, skrývající se za černými vraty a za nečistými okny budov.