Účinné a originální způsoby komunistické propagandy v počátcích SSSR

Propaganda v sovětském Rusku.

Také sovětský režim jest na propagandě vybudován a propagandou nesen. Proto snad překvapí, že Rusko vůbec nemá centrálního úřadu pro státní propagandu.

To však vyplývá ze zvláštní struktury sovětského Ruska. Nositelem veřejného mínění není stát, nýbrž komunistická strana, jež samozřejmě má propagační centrálu. Komunistická strana vysílá svoje representanty do vlády, která ovšem není jenom vládou nad komunisty, nýbrž i nad bezpartijnými, jimž se má podle nové ústavy dostati více práv, než měli dosud, ale ovšem nesmíme zapomínat, že jenom v rámci marxisticko-leninovského světového názoru, jenž zůstává výhradní státní filosofií a ideologií. Vstup do komunistické strany byl od provedení revoluce omezen.

Ježto v Rusku vůbec není soukromého podnikání a jest do krajností proveden státní socialismus, není ovšem ani soukromých nakladatelských podniků a vydavatelstev. Vláda má naprostý monopol propagandy, kdežto v Německu soukromé firmy existují i nadále.

Propaganda jest písemná (noviny, publikace, literatura atd.), rozhlasová, umělecká, školská, vojenská. Není spravována centrálně, nýbrž za propagandu ve svém oboru odpovídají příslušné komisariáty. Tisk jest soustředěn v organisaci, jež se po způsobu sovětských zkratek jmenuje Žurgas (Žurnalnoje gazetnoje objediněnije).

Funkce ředitele této instituce by se podle našich pojmů rovnala asi funkci syndika novinářů, ovšem s kompetencí úřední. Má ovšem funkce, v nichž bychom si syndika našich novinářů těžko představili; ježto je m. j. i velitelem propagačního letadla.

Jedno z těchto velkých letadel — jak známo — před dvěma lety ztroskotalo, při čemž zahynul jeho technický velitel. Bylo ihned postaveno letadlo nové v rozměrech přímo fantastických, poněvadž na propagandě se nešetří. Ale letadlo ztroskotalo po druhé, a to již při zkušebním letu a zahynulo při tom 23 lidí.

Ve své první podobě mělo rozpětí křídel 50 metrů a bylo největším letadlem na světě. Po obou katastrofách byly však vypsány znovu sbírky a z nich postaveno letadlo ještě větší.

Sbírku vypsala redakce „Pravdy“ a kapitál se sešel do dvou měsíců. Letadlo slouží výhradně propagandě. Jest vlastnictvím deníku „Pravda“. Rozpětí jeho křídel činí 65 metrů a jest poháněno šesti motory. Má všechna technická zařízení, jež mu umožňují spojení se zemí a se světem, ale nadto jest v trupu letadla umístěna celá tiskárna, takže za letu mohou být tištěny a rozhazovány noviny.

Divákům se zdá, jako by letadlo letělo v mraku papírových oblaků. Dále má letadlo vlastní aparaturu filmovou a filmy je možno vyvolávat hned za letu. Z letadla jest možno také řečniti, a to tak, že se zvuk automaticky zesiluje s výší letu. S výše tisíce metrů obsáhne letadlo zvukový prostor, rovnající se velikosti Moskvy.

Jde m. j. totiž o to, aby letadlo budilo ilusi „hlasu s nebe“, neboť k oblíbeným prostředkům bezbožecké propagandy v sovětském Rusku náleží napodobování biblických zázraků technickými prostředky. Letadla se používá jednak při velkých manifestacích, jako na př. na prvního máje, nebo když je třeba propagovati v nejvzdálenějších končinách nějaké přání vlády, jako na př. osev v Turkestanu. Propaganda se provádí v sovětském Rusku velkoryse, nápadně, všemi možnými prostředky a jest používáno hojně i novodobého umění, montáží atd. atd.

K propagandě jest zavázán každý komunista. Tím si také vysvětlíme, proč Moskva nemá nic takového, jako jest berlínské „Propagandaministerium“. Celý život jest propagandou.

Kdykoli vyjde z ústředí strany nebo osobně od Stalina nějaký podnět pro veřejný život, jest okamžitě povinně propagován každým jednotlivcem. Ať jde o rozmnožení výroby či o pěstění vepřů, heslo: „Čelem k prasatům!“, nebo o ideologii, vše jest okamžitě zpracováno na hesla, napsáno na standarty, a propagováno všude, kde se schází lid.

Propaganda jest přizpůsobena rozličným stupňům vzdělání a každé kolektivum má svoje noviny. Při tom vláda a strana pracují neustále vedle sebe, podobně jako v Italii. Pokud pak jde o Třetí Internacionálu, vláda se s ní neztotožňuje. Od doby posledních procesů proti trockistům se zdá, že to není distance rázu pouze taktického, nýbrž, že odpovídá skutečným dnešním potřebám sovětské zahraniční politiky, neboť vyvolání světové revoluce se stalo cílem až druhotným.

Není také rozdílu mezi propagandou zahraniční a vnitřní. Politické směrnice a pokyny jsou propagovány týmiž orgány a zahraniční propaganda působí i dovnitř. Abychom to pochopili, nesmíme ztrácet s očí fakt, že vše jest státní. Noviny jsou státní, nakladatelství jsou státní, vydavatelstva jsou státní. Každá továrna má svoje nástěnné noviny, za jejichž vylepování často s obratnými fotomontážemi je odpovědna tovární buňka. V armádě má každý oddíl svoje noviny a svoje noviny mají také školy.

Kdežto v Německu náklady novin klesají, jak přiznávají i oficiální místa, stouply v SSSR přímo závratně, zvláště u srovnání s režimem předválečným. Při nedávném „Dnu tisku“ byla sdělena některá čísla o nákladu novin v sovětském Rusku. Za monarchie před 20 lety bylo toliko 859 novin. Dnes je v sovětském Rusku 11.400 listů. Celkový náklad jest 36,5 milionů exemplářů. Ježto jest stále ještě nouze o papír, jest maximální náklad listů úředně předepsán. Moskevská „Pravda“ má náklad 2 miliony exemplářů. „Izvěstija“ mají 1,7 milionu.

V poslední době přinesl denní tisk některá čísla nákladu ruských knih. Ruské státní nakladatelství vydalo v roce 1934 čtrnáct milionů knih. Nyní prohlásil jeho ředitel, že celkový náklad bude zvýšen na 22 milionů. Z nejčtenějších spisovatelů jsou Avděnko, Šolochov a Novikov, jejichž knihy mají náklad 50.000 až 100.000 exemplářů. Dále chystá ruské státní nakladatelství akci pro vydávání knih cizojazyčných, zvláště v jazycích národů obývajících sovětské Rusko.

Není ovšem trpěn jiný názor, než jest marxovsko-leninský historický materialismus, ale v mezích tohoto názoru jest dovolena kritika často dosti široká. Často se přímo požaduje, aby se v mezích t. zv. autokritiky kritisovala zřízení i osoby. V poslední době se zdá, že přímá propaganda poněkud povoluje, a že se věnuje více pozornosti věcem denního života.

Tak na př. při zmíněném Dnu tisku káral ředitel stranické propagandy zejména tisk krajinský. Vytýkal jeho redaktorům, že nedostatek informovanosti a vzdělání chtějí nahradit tím, že hlučně hlásají přijatá hesla. Podobné stížnosti občas slýcháme i ze sovětských kruhů literárních, kde také ponenáhlu přestává platit za dobrou literaturu jenom literatura propagačně výbojná.

Čítáme občas v tisku stížnosti, že upřílišená propaganda strany prý přímo otupuje třídní sebevědomí. Čtenář se prý spatnou propagandou stává vůči straně lhostejným. Mnohé akce byly začaty se zřejmým propagačním úmyslem, ale pak se od nich upustilo, když svůj úkol vykonaly. Takový osud postihuje právě stachanovštinu. Její inscenace byla zřejmě propagační.

Dnes však už se prohlašuje, že SSSR nechce rekordy, nýbrž výkony. Za nějakou dobu přijde asi zase nové heslo.

I v Rusku docházejí ku podobným zkušenostem, jako v Německu. Jest to zřejmo i z faktu, že největší popularitu má nepolitický moskevský večerník „Večernaja Moskva“, jež je orgánem ryze zpravodajským a feuiletonistickým. Jeho náklad jest sice úředně omezen na 120.000 exemplářů, ale při volné soutěži by podle ujišťování lidí znalých poměrů, dosáhl nákladu oficiálních listů, když by jich nepředslihl.

Jednotným světovým názorem jest řízen celý intelektuální život. I ve vědeckých knihách, jejichž předmět je na hony vzdálen od politiky nebo hospodářství, se zhusta dokazuje, že výsledky badání jsou potvrzením historického materialismu. Někdy je to ovšem také pia fraus. Přísahou na korán se někdy hájí vědec před censurou právě tehdy, když jeho výsledky jsou s oficiálními thesemi režimu v odporu.

Kdežto hitlerovské Německo buduje na jednotě citu, jest naopak režim sovětský racionalistický a intelektualistický. Neuznává vůbec citové stránky a vnitřní život jednotlivcův jest mu buržoasním přežitkem.

Vše má býti postaveno do služeb kolektiva, stát se má podobat mraveništi nebo spíše jediné veliké továrně. Technický pokrok jest nade vše zdůrazňován a mezi vědami mají první místo vědy empirické.

Hlásané these bývají často odívány nikoli do forem populárních a líbivých hesel, jak by se snad čekalo, nýbrž bývá jim při propagaci schválně ponechávána jejich vědecká složitost.

Děje se to však záměrně, nikoli z propagátorské nešikovnosti. Lidem někdy dělá dobře, když se pracně naučí novým cizím slovům.

Stát, jenž vystoupil tak zásadně proti náboženství, ponechává kolem svých hesel tajemný nimbus vědy, jež je širokým vrstvám mysteriem. Složitě sociologicky formulované these mají u širokých vrstev kouzelnickou tajemnost. Vždyť přece základní these režimu zní, že marxismus jest vědou a že vše, co se děje, jest vybudováno na základně objektivního vědeckého poznání.

Přes to se však ukazuje, že přes energickou propagandu se režimu nepodařilo vymýtit náboženskou potřebu, metafysickou touhu a nepodařilo se přesvědčit plně lid, že náboženství jest opiátem národů. I naši novináři, kteří se zúčastnili výpravy do sovětského Ruska, pozorovali, že Rusové již nejsou tak hrdi na své protináboženské museum, jako v létech výboje a že chápou, že tato propaganda neodpovídá obecné evropské úrovni. Jeden z účastníků výpravy mi vypravoval, že vešel na vesnici do chalupy, kde sice byl na čestném místě obraz Leninův, ale kde byly také ikony a před nimi lampička. Babička, jež mu vše ráda ukázala, mu řekla hrdě: „Hle, Lenin jest i Bog jest!“

Ale nehledě k takovým anekdotickým detailům, jest jisto, že ani všichni mladí lidé nejsou atheisty, neboť čítáme v tisku stížnosti, že i komsomolci se zúčastňují leckde i aktivně bohoslužeb. Také před volbami se projevila dnes zřejmá nervosita před vlivem náboženství, ať již pravoslavných kněží nebo nejrůznějších sekt, leckdy hodně fantastických a pověrečných. Hnutí bezbožníků prožívá zřejmou krisi. S jedné strany se mu vytýká, že pracuje málo, s druhé strany, že pracuje příliš hrubě a dosahuje pravého opaku toho, co chtělo. Loni vláda zakázala rušiti velikonoční bohoslužby a chrámy byly přeplněny.

Statní pekárny pekly dokonce kulice (mazance). Slavení velikonoc nebylo ovšem zakázáno ani dříve, ale současně využívali dříve komunisté plně svého monopolu propagandy a slavnosti všemožně rušili pomocí organisovaných bezbožníků. Před kostely předjížděly propagační automobily s rozhlasovými aparáty a přehlušovaly bohoslužby.

To již přestalo: Naopak, strážníci ještě hlídali věřící. Ještě více překvapilo zastavení „Bezbožníka“, hrubě protináboženského pamfletu prý pro nedostatek papíru. Na papíře jest ovšem v SSSR svoboda svědomí. Ale není dovolena žádná propaganda náboženská, kdežto protináboženská propaganda dovolena jest. Svoboda svědomí při monopolu propagandy státní jest ovšem contradictio in adiecto.

V náboženské otázce jest režim skutečně zřejmě v rozpacích. Žijí ještě staří bojovní bezbožci, jsou však i stoupenci režimu mírnějšího a nechybějí ani ti, kdož by chtěli dostat náboženství do služeb režimu, oč se také více méně s nezdarem pokouší soudobý režim německý. Snad tu dokonce hrají roli vlivy zahraničněpolitické.

Tvrdí se, že Vatikán nepřímo působil na některé státy, jež jsou členy Svazu Národů, aby daly SSSR při jeho vstupu do Svazu Národů znát, že by bylo radno, aby zmírnil svou bezbožnickou propagandu. Podle jiných prý Moskva, ocitajíc se v protikladu s Berlínem, dělá opak toho, co dělá Německo, jež zřejmě spěje ke kulturnímu boji.

Také jsou slýchány výklady, že Rusko spěje ku překonání prvního diktátorského stadia revoluce a propracovává se ponenáhlu k režimu mírnějšímu. Ale tento „mírnější“ režim byl, jak známo, zahájen seriemi poprav. Odpověď na tyto otázky může dáti jedině budoucnost.

Kdežto německý režim se chrání měniti hesla, protože chce nasugerovat svoje názory častým opakováním, Moskva často propaguje dnes these, jež včera ještě zavrhovala a pružná propaganda tuto změnu vnese poměrně velmi brzo do nejzazších vsí, bez vážnějších poruch.

Ukázalo se to nejenom při persekuci t. zv. trockistů, ale jevilo se to již dříve na př. při vstupu Ruska do Svazu Národů a při změně orientace vůči Francii a vůči evropským demokraciím, kdy ruské veřejné mínění novou situaci pochopilo a sneslo daleko dříve a daleko lépe, než komunisté mimo Rusko, jejichž tisk často při takovýchto změnách žalostně a nemotorně balancoval na čtyráku.