Jak už před 100 lety docházelo ke globálnímu oteplování a tání ledovců

Vysoký plovoucí ledovec z části roztátý.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Pohyb ledovců.

Ch. Rabot; předseda glaciologické sekce výboru pro vědecké výzkumy při ministerstvu orby ve Francii, uveřejnil právě své dílo, kde s pozoruhodnou přesností sděluje a vykládá vědecká pozorování ledovců celého světa od r. 1903 do r. 1907. Zajímavé toto dílo vrhá na množství úkazů dosud velmi známých zcela nové světlo.

Variace délky ledovců závisí na variacích, jimž podléhají dva faktory upravující délku, nasycování ledovce a tání, t. zv. ablace. Až dosud byly změny atmosféry považovány za hlavní příčinu změn nasycování ledovce. Nuže nynější výzkumy ukazují, že význačnou úlohu při nasycování ledovců má vítr, neboť vichřice smetají s vrcholků hor obrovské spousty sněhu do údolí.

Příkladem toho je případ zjištěný Saurierem 1. dubna 1897, kdy přes značné množství spadlého sněhu nevystoupla vrstva napadaného sněhu ve výši 2804 m (na kraji ledovce Brèche de Roland) výše než předcházejícího 1. června. Naopak níže, mezi 2400 a 2800 m, shromáždil vítr sníh v závěje 6 až 8 m vysoké a tento sníh byl tedy pro výživu ledovce ztracen.

Tyto a podobné úkazy komplikované i zjednodušené na různých horách ukazují, že vzrůst nebo zmenšení ledovce je ve vztahu s množstvím spadlého sněhu. Jiná pozorování mimo to nutí doznati, že tyto variace také závisí na velikosti tání.

Professor Forel shledal, že od r. 1826 do 1906 veškeré vzrůsty nebo snížení letní teploty (převedeno na normální) jsou souběžné s fázemi zmenšení a vzrůstu všech švýcarských ledovců. Naopak přirovnáme-li data z fase pluvialní k fasím variací ledovců, shledáme, že není mezi nimi žádného vztahu.

Rozchod nej nižší a nej vyšší letní teploty v období, o němž jednáme, je velice malý; pohybujeť se mezi 0,36° do 0,43 C (v Génèvě). Z toho možno odvodit, že ohromné rozsahy, jež ledovce zaujímaly v době předhistorické, nebyly jak se dlouho myslilo výsledkem nějaké snad změny podnebí. Podle Bruckner-a stačilo, aby se ledovce prostíraly od údolí Rhôny až k Sierře a od severního svahu Alp Bernských až k Interlaken, snížit letní teplotu ze 2° C na 1,5°. To by byla variace pětkrát silnější než v letech 1856 —1904 v Génèvě, kterou by žádný organismus nesnesl.

Přesnost těchto číslic a domněnek se zdá dotvrzena faktem, že ve druhé polovici XIX. stol. zmizely s povrchu zemského milliardy krychlových metrů ledovců. Toto zmenšení počtu ledovců je samozřejmě následkem změny podnebí a nutí k předpokladu, že třebaže od dosti značného počtu let „nemáme již leta“, přece množství tepla, které dostává naše planeta, trochu vzrostlo.