Velbloud, tajemný král pouště

Velbloud africký neboli dromedár.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Velbloud africký neboli dromedár

Dromedár i jeho příbuzný velbloud asijský neboli drabař — dromedár je jednohrbý, asijský dvouhrbý — jsou z nejužitečnějších tvorů na celé zeměkouli; bez nich si nekonečné pouště africké a arabské ani představiti nelze; dromedár jest pravým tvorem pustinným — daříť se mu nejlépe pouze v nejsusších a nejhorčejších končinách, ale právě v samém středu Afriky, na rovníku, už nevydrží a hyne; za to čím severněji, tím líp se jeho kolonisace osvědčuje. Živí se výhradně pící bylinnou a nejhorší, staré a uvadlé, suché a trnité rostliny mu zcela stačí; mnohdy si znamenitě pochutná na starém koši neb rohožce, konopném a lněném provaze, a tam, kde si stavějí obyvatelé chatrče ze slabých proutků, stává se často, že celá chatrč zmizí — v žaludku velbloudově.

Na cestě pouští krmen jest obyčejně ječmenem nebo durahem, prosem to africkým. O tom, jak dovede žízeň snášeti, mnoho se bájí — rovněž i o tom, že prý Arab hyna žízní zabíjí velblouda a požívá vody z jeho měchýře; velbloud vůbec odporně čpí a puch z otevřeného žaludku jest prostě člověku nesnesitelný.

Hrb velbloudí jest tuková usazenina, která se větší neb menší dle toho, jak se velbloud nažere a napije aneb jak dlouho hlad a žízeň snáší.

Co se týče rychlosti a vytrvalosti jízdy, dovede klusati v jednom od časného rána do pozdní noci i po 16 hodin; proběhne dosti pohodlně vzdálenost 20 mil, a jsa řádně krmen a napájen i čtyři dny za sebou. Jízda na něm však není právě rozkoší a vyžaduje velikého cviku. Od velblouda jízdního liší se velbloud nákladní jako kůň arabský od herky rumařské; podle zákona egyptského nesmí se na velblouda více nakládati než 150 kg. Přestupníky stíhá přísný trest.

Ostatně se velbloud veliké tíži sám brání jak náleží — vzpírá se nákladu vší mocí, řve a sténá přímo pekelně a jest třeba častokráte nadlidské raffinovanosti a vytrvalosti, než se podaří lidem velblouda přesvědčiti, že je na světě k pouhé práci a lopotě. Že se rány bičem při tom nepočítají, rozumí se; neboť nižádné zvíře na světě není vedle svých výborných vlastností tak hloupé, zlomyslné, zatvrzelé, zbabělé a svéhlavé jako velbloud, takže člověk na velblouda jedině odkázaný a tomu nezvyklý přímo by sešíleti musil. Lekne-li se čeho — a leká se každé maličkosti — uteče i s nákladem a rozbije všecko! Jest tak tvrdohlavý, že když přijde »jeho chvíle«, nikdo a ničím jej nezkrotí. V době páření se stává velbloud pravou divokou, zuřivou šelmou; páchne nanejvýš odporně, bije a šlape vše na potkání a usmrcuje lidi, s nimiž po léta žil.

Přes tyto vady jest »král pouště« zvířetem v jižních končinách, v ohromné oblasti zeměkoule, naprosto nezbytným!