Dramatický příběh malé školačky, která v zimě při cestě do školy zabloudila na nepřátelské území

Dobrodružství školačky.

Zajímavou a pro dětskou dušičku vysoce charakteristickou zprávu přinesly nedávno denní listy o šestileté školačce Košťálové ze Starého Města u Brožce blíže Náchoda, jež vyšedši v pondělí dne 14. prosince z domova do školy spletla si cestu a šla opačnou stranou až přes hranice do Kladska ; šla neustále, až teprve druhého dne odpoledne v německé obci Altheidě byla zadržána a o 7. hod. večerní do rodiny pana Václava Hrdličky, kameníka, dopravena, kam si rodiče pro ni přijeli.

O své cestě vypráví sama — podle vlastního listu, od rodičů s podobenkou nám zaslaného — takto:

„Jakmile jsem vyšla ze sednice, kde jsme jedli polévku, dívala jsem se na panenku a kočárek do okna na městě, pak jsem šla rovnou cestou do školy. Šla jsem rovnou cestou a po cestě byly bílé kameny a tak jsem myslela, že to jsou kameny, které jsou u naší cesty domů.

Tu jsem potkala mužského v kulaté čepici, který se mne ptal, kam jdu ; ja mu řekla, že jdu do školy. On mně řekl ,to máš pozdě‘. Šel se mnou a když na něj volali dva jiní mužští, tak jsem ho nečekala, šla jsem pryč.

A když byl večír a chtělo se mně spát, tak jsem si lehla u jednoho domu a pod hlavu jsem si dala trochu slámy. Tam na mě pršelo a to se mně nelíbilo — tak jsem šla dál a lehla jsem si u boudičky u jednoho domu.

V noci na mne foukalo, tak jsem volala maminku : ,Já nejsem přikrytá‘ — pak jsem si vzpomněla, že nejsem doma, a zase jsem si lehla a spala. A když mašina pískala, tak jsem vstala a ještě se motala, tak jsem si ještě lehla a spala.

A pak zas mašina pískala, já jsem vstala a mašina jela a tak jsem za tím světlem běžela. A když mně mašina ujela, tak jsem šla přes šíny a tam byly takové hráze a jeden mužský mě nechtěl pustit.

Tak jsem se vrátila a šla jsem po silnici a hvězdičky už svítily, tak jsem šla dál a přišla jsem na jeden most a tam byla továrna a klády, tak jsem se vrátila a přišla na tu silnici a už se z ní nepustila.

Přišla jsem do velikého lesa a dohonil mne ,strejc' — ten se mne něco německy ptal, já mu nerozuměla, tak jsem mu neodpověděla ; tam byla boudička a mužský na ni zatlouk a chtěl ,cafe‘ a oni mu dali chleba a šel ke mně, zas mně německy něco povídal, já mu zase neodpověděla.

A tak on se vrátil do boudičky a já mu utekla a jedna ženská s holčičkou z boudičky na mne volaly ,Komm‘, ale já utekla pryč přes velkou louku. A pak jsem šla pořád po silnici — na jedné straně byly kameny malé a na druhé velké. Mne bolely nožičky, tak jsem si na malém vždycky odpočala.

Pak šli dva hoši ze školy a tu jsem myslela, že jdou domů, tak jsem za nima běžela a oni mě chytli a já jsem jim řekla, ať mne pustěji, že jdu do školy, a oni mně německy něco povídali, já jim neodpověděla a oni mně tahali za vlasy.

Pak volali na jednoho dědečka a já myslela, že mne budou tlouct, tak jsem jin chtěla utéct, a oni mne drželi a volali na dvě ženské, jedna počkala a dávala mně „dort“ a já jsem ho nechtěla, a pak mně dávala rohlík a já zase nechtěla, a tak mě vzali s sebou domu a dala mně „kafe“ a housku. to jsem snědla, a pak šla se mnou do školy a pan řídící se mně koukal na učení a něco si povídali a pak toho pana řídícího paní, a ta paní co mně vzala s sebou, vzala mě na záda a donesla mne do jednoho krámu, tam jsem dostala maso a salámu, a tam odsud donesla mě k pánům a ty uměli česky a tam jsem zůstala.

A tam si pro mě maminka přišla.“

Podáváme dopis ten v původním jeho slohu, svědčícím o naivitě drobné té bytůstky, jež svou dvoudenní pouť hrdinně vykonala a šťastně přestála.

Ze všeho i vidět, kterak i mezi cizinci — Němci — jsou lidé dobrého srdce, již nedovedou zanevříti na české dítě.