Odkud pochází jednotlivá koření, jaká jsou nejzdravější a jakým bychom se měli vyhýbat?

Všeliké jiné koření.

Všelikých druhů koření domácího i cizozemského užíváme k zlepšení chuti pokrmů a na potom k povzbuzení činnosti vnitřních ústrojů těla, zejmena pak žaludku.

Nejlepší koření na světě jest hlad.

Kdo hodně pracuje a neb jinak se namáhá, má toto koření za darmo a nepotřebuje jiného; kdo však celý den lenoší a v poledne by přec rád také hodně jedl, musí užívati koření k dráždění chuti a k lepšímu trávení.

Děti a mladí lidé neměli by vedle soli a cukru nikdy dostávati pokrmy kořeněné, protože koření zejmena z horkých pásem zrychluje oběh krve, spůsobujíc klepání srdce, návaly krve, horkost v těle, dráždění mozku a jiných ústrojů tělesních.

A však ani člověk dospělý neměl by si na koření zvykati, protože žaludek a ústroje zažívací hojnějším požíváním koření v krátké době tak jsou otupené, že nekonají svou povinnost, leč když jsou opětně silným kořením k tomu podrážděné; jest to skoro jako s kořalkou; čím déle koření užíváme, tím tíže můžeme pak od něho upustiti, protože bez něho nic neztrávíme.

Věru, člověk se až zhrozí, vida, jaké množství pepře neb papriky některý rozmařilý břichopásek s pokaženým žaludkem k pokrmům svým přidávati musí, aby je zažiti mohl. Každé umělé dráždění těla však škodí a co dráždí, může velmi snadno předrážditi a pak je zle.

Obyčejně přidávají kuchařky koření k pokrmům pro lepší chuť a úpravu; budiž; dobře upravený pokrm množí chuť k jídlu a spůsobenými laskominami vyměšuje se nejen hojnosť sliny, nýbrž i šťávy žaludečné a střevní. V tom ohledu jeví se kořenění pokrmů ovšem prospěšné a nikdo proti němu nemůže ničehož namítati, když se děje v pravé míře a když pokrmy takto upravené jsou pro lidi zdravé a dospělé.

Když se však užívá koření s nerozumem, proměňuje se prospěšnost jeho v škodlivosť a to by měl každý míti na paměti.

Nevázané a nestálé náruživosti, nesmírná prchlosť a řevnivost obyvatelů horkých krajin připisuje se hlavně hojnému požívání všelikého koření. Nechť zkoumáme koření domácí, jako na př. kmín, kopr, fenykl, jalovec a neb koření cizozemské, shledáme vždy, že účinlivou látkou vždy jest nějaká voňavá silice neb těkavý olej, perně neb kořenně chutnající. Oleje tyto dají se z koření vytáhnouti a slouží pak k fabrikací všelikých kořalek.

Staří Čechové drželi také na koření, ale jejich hlavní koření byl bedrník, kmín, routa, česnek, cibule — a bylo dobře. „Pívej pivo s bedrníkem, jídej oukrop s česnekem,“ říkávali, „budeš dlouho živ.“ Jak se časy změnily! Nyní máme již takové množství všelikých druhů koření, že by k vypsání jich celé knihy bylo zapotřebí a protož učiniti můžeme zmínku jen o některých důležitějších.

Celer; kořen jeho dužnatý je snadno ztrávitelný a povzbuzuje činnost ledvin.

Petržel podobá se natí svou jedovatému kozímu pysku, jenž často mezi petrželí roste; nať jeho má však hnusný zápach česnekový.

Křen obsahuje silici štiplavou, čpavou, která dráždí oči k slzení. Podporuje činnost kožní (výpar) a činnost ledvin; chová v sobě též síru.

Česnek, cibule, ošlej; první dva druhy jsou v jižních krajinách potravou živnou, u nás více kořením; všechny tři obsahují zvláštní oleje těkavé, kteréž podporují trávení, činnost ledvin a blán slizných.

Kmín, anýz, fenykl, kopr a koryander potřebují se v domácnostech co koření velmi hojně; chválí se na nich, že účinkují na blány slizné plic, žaludku a střev a že jsou dobrým prostředkem proti nadýmání.

Hořčice připravuje se kysáním ze semen hořčice bílé neb černé; dráždí velmi blány slizné, ano i kůži, na které jak známo spůsobuje červené skvrny neb i puchýře. Dobrá hořčice poznává se zápachem a chutí; zápach stuchlý prozrazuje zboží staré a pokažené ; slabý zápach a mdlá chuť mohou naznačovati, že jest zboží jinými přísadami zfalšované.

Máta, satorej, šalvěj, marjánka a tymian, známé rostliny venkovských zahrad, v nichž se chovají pro vůni a pro chut; obsahuji oleje těkavé, jejichž účinky jsou již známé.

Kaprlata jsou poupata kře rostoucího v jižní Evropě, naložená do octa. Toto koření míchá se často s poupaty květovými blatuchy bahní, neb s nezralými plody řeřichy kapucínské; pravé poupě kře kaparového má v sobě, když je rozmočené otevřeme, čtyř y lupeny kališní, čtyry korunní, tyčinek mnoho a jenom jednu čnělku dosti dlouhou; dle znaků těchto poznají se pravá poupata nejlépe. Dobré druhy jsou šťávnaté, olivově zelené a chuti příjemně kyselé.

Podobně jako kaprlata falšuje se často šafrán, jehož veliká drahota láká prodávače k všelikým přísadám. Šafrán jsou čnělky květové rostliny stejného jmena a poznají se nejlépe takto: Několik pírek šafránu dá se do vlažné vody, čímž lístečky jeho nabubří a se rozvijí; objevuje-li každá nitka šafránová na jednom konci tři červenožluté rozšířené a na konci zubaté lístečky — jest šafrán pravý.

Zázvor jmenují se uzlovité, hlíznaté oddenky, jenž se k nám přivážejí z východní Indie. V obchodu rozeznává se zázvor bílý a černý; oba pocházejí od jedné a téže rostliny a liší se jen úpravou; černý suší se rychle a bílý jen znenáhla ve stínu, když se byl dříve oloupal. Dobrý zázvor je plný a jádrný, na lomu lesklý, žlutě bílý s kruhovitými pruhy a s červenavými tečkami na pokraji; zápach musí býti příjemně kořenný, chuť pak ostře peprná. Dráždí velmi silně.

Skořice jest kůra skořicovniku, rostoucího na ostrově Cejloně; dobrá skořice jest tenká skoro jako papír, hladká, jemně vláknitá, světle hnědá, uvnitř tmavější a červeně pruhovaná neb síťovaná; chuť jest sladce kořenná, ale palčivá, zápach příjemný, silně aromatický. Méně dobrá jest skořice kassiová, vyznačující se větší tloušťkou a tvrdostí, hrubšími vlákny, drsným povrchem a tmavější barvou; má příchuť natrpkou a štiplavou, jest ale lacinější než-li skořice cejlonská.

Hřebíček jsou nerozvité pupeny květové stromu hřebíčkového, rostoucího hlavně na ostrově Cejloně. Dobré koření hřebíčkové jest plné, jádrné, hladké, tmavohnědé a silně zapáchající; scvrklé zboží, nápadně tmavé a zápachu slabého prozrazuje, že z něho jest čásť oleje těkavého již umělým spůsobem k účelům jiným vytažena.

Nové koření neb všehochuť jsou sušené plody myrty všechutné. Nejlepší druh přichází z Jamajky; bobule jsou asi jako hrách veliké, hnědé, aromatické chuti a zápachu dosti příjemného; menší bobule jsou chutnější. Učinlivé látky jsou tytéž jako v hřebíčku.

Pepř jest po celém světě nej obyčejnějším kořením, známý ostrou a palčivou chutí, kteráž pochází od zvláštní hmoty pryskyřičnaté ; ročně zpotřebuje se na světě 50 millionů liber pepře, což jest důkazem, jak velice si lidstvo v peprném tomto a velice dráždivém koření libuj«, které jest mnohým zvířatům, jako mouchám, psům, vepřovému dobytku a j. v. otravujícím jedem.

Pepř roste ve východní Indii a na blízkých ostrovech a není vlastně nic jiného než nedozralý plod kře stejného jmena. Sbírají-li se bobule nedozralé, jest z nich pepř černý, nechají-li se však více uzráti, až se z nich slupka praním odstraniti dá, jest z nich pepř bílý. Druh černý jest ostřejší; zrna jsou tmavá, velká, plná, tvrdá a těžká. Nejlepší pepř zove se v obchodu Malabar a Bengal. Pepř dlouhý jsou sušené jehnědy pepře pěstovaného na ostrově Jávě; účinky jeho jsou ještě silnější nežli pepře černého.

Paprika podobá se palčivou chutí pepři a jest na prášek roztlučená kůra vyschlé červené bobule tak zvaného tureckého pepře ; nejvíce sází se ve Španělích a v Uhrách; ve větším množství působí jedovatě, neboť pochází z rostliny taktéž jedovaté.

Muškátový květ a ořech jsou části plodu vysokého stromu, rostoucího hlavně na ostrovech Moluckých. Květ jest obal ořechu, podobný míšku, v němž sedí náš lískový ořech; dobrý muškátový ořech jest kulatý, uvnitř celistvý, těžký a olejovitý a píchnut jehlou vypouští kapku oleje. Nadužívání muškátového koření působí mrákoty a blouznění a neměli bychom právě čeho želeti, kdybychom toho vyhlášeného koření zbaveni byli.

Vanilka jest koření nejjemnější a nejpříjemnější; pochází z horké Ameriky a jest 6—8 palců dlouhý, tobolkovitý plod rostliny pnivé. Plody tyto vyplněné velmi vonnou dužninou sbírají a suší se před uzráním; dužnina obsahuje pryskyřici, která se v podobě bělavého prášku i na zevnějšek plodu usazuje. Dobrá vanilka (celé plody) jest ohebná, tmavá a na ohmat mastná, pokrytá jako bělavým práskem a silně zapáchající; špatné druhy jsou žluté neb hnědé, suché, drobivé a zapáchají slabě. Vanilky sluší užívati jen v míře velmi skrovné, neboť dráždí nervy velice.

Ostatně se co koření užívá kůry citronu, a pomerančů, listů a plodů bobkových, hořkých mandlí a j. v. Mandle a hrozinky jsou sice chutná, ale také velmi těžce ztrávitelná přísada všech pokrmů.

Že hospodyně nebude nikdy kupovati koření na prášek rozemleté, samo sebou se rozumí.

Mnohé takové koření snadno vyčichne, k mnohému pak může prodávač snadno přimíchati prášků všelikých.