Rybář.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Tragedie rybářské vesnice.

Z ostrova Novaja Zemlja přichází zpráva o strašné tragedii; odříznuta od veškerého světa a tím veškeré pomoci, vedla malá rybářská vesnice strašný boj se smrtí hladem, který skončil tím, že celá osada, na sto rybářských rodin, boji podlehla.

Před 4 lety zřídila rybářská společnost z Archandělska na Novajej Zemlji sklad a brzy vzkvetla tu celá osada. V nepravidelných lhůtách byla odlehlá vesnice navštěvována loďmi rybářské společnosti, které zásobovaly obyvatele vším potřebným k životu a výtěžek lovů odvážely do Ruska.

Poslední zima však byla neobyčejně tuhá; bylo nemožno získati nových zásob a protože také moře zamrzlo, nemohli si opatřovati rybáři potravu lovem. V Rusku neměli dlouho zpráv o malé osadě, teprve před nedávném, když navštívila ostrov vědecká výprava, byla objevena strašná tragedie rybářů.

Ani jednoho tvora živého nebylo v osadě. Chaty byly pusty a prázdny větrem na polo rozmetány, ale venku byly kostry rybářů, žen i dětí. Ležely tam, kam umírající bezvládně klesli. V jedné chatě byl nalezen denník jednoho rybáře, který prostými slovy popsal poslední hrozné hodiny nešťastníků.

Mezi posledními záznamy jest: „Naše zásoby jsou vyčerpány. Dnes se nám zdálo, že přijíždí loď, ale byl to jen sen. Je to hrozné, viděti naše děti umírati hladem. Přijdou, žebrají o něco k snědku, ale my nemáme ničeho, ničeho“.

Později píše: „Děti jsou mrtvy. Už žijí jen čtyři rybáři a dvě ženy. Naše útrapy jsou nepopsatelny. Dva muži právě zemřeli. Pokoušeli se utišiti hlad masem z těl mrtvých druhů“.

Poslední řádky denníku znějí: „Já Genov, jsem posledním, který zůstal živ a ač jsem velice sláb, píši přece tyto řádky. Třesu se a ruce i oči vypovídají mi službu. . .“