Rusko v roce 1928: Stalin zahájil čistky mezi vcholnými komunisty. Kdo skončil na Sibiři?

Josif Vissarionovič Stalin.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Stalinovo vítězství.

Dávno již nepřekvapily západní Evropu moskevské novinky tak, jako poslední, úředně stále ještě nepotvrzená, o vypovězení asi 30 vůdců komunistické oposice na Sibiř, na Kavkaz, na Ural, na ruský Sever i na asijský Východ.

V těch zprávách vidí se na jedné straně potvrzení, že přes všecky uklidňující zprávy sovětského tisku oposice je tak tuhá, že možno ji lámati jen násilnými prostředky, na druhé straně, že dnešní rudá vláda sovětská neštítí se užívati nejominosnějších policejních prostředků a metod starých vlád carských, proti nimž titíž lidé, kteří dnes tak lehce si je osvojují, kdysi bouřili celý svět.

Sovětská vláda dala sice dementovati berlínské zprávy o vypovězení Trockého do Astrachanu, bývalého pařížského vyslance Rakouského do vjatské gubernie, Kameněva do Tobolska, Zinověva na Ural atd., ale právě toto dementi nachází méně viry, než všecka ostatní.

Emigrantský tisk ruský hemží se soukromými zprávami, jež podstatu věci potvrzuji, jenže mluví nikoli o 30, nýbrž 50 vypovězencích, a oznamují zároveň stále nové zatýkání významnějších stoupenců oposice ve velkých venkovských městech. Mnohé z těchto zpráv ne-li hned, v budoucnosti nedaleké osvědčovaly se vždycky správnými.

Jedna z nich tvrdí také, že Zinověv, největší a neodpornější měkkýš mezi oposičníky, v poslední chvíli se zachránil před deportací tím, že napsal ošklivě licoměrnou brožuru proti o posici, proti níž shrnul všechny klevety.

Druhá ubezpečuje, že Lev Trocký odepřel poslechnouti výzvy a nehne se prý z Moskvy, leda násilím.

Třetí chce věděti, že vypovězení má na venek nevinný ráz, neboť všichni oposičníci jsou vlastně vysíláni do vzdálených krajů jako odpovědní „pracovníci“ komunistické strany, ačkoli jsou z ni vyloučeni; ale většina se kála a prosila o nové přijetí do strany; je tedy nynější vypovězení jen jakási karanční lhůta na půl leta, aby mohli všichni kajícníci prokázali účinnou lítost, a být později zase vzati na milost.

V každém případě nejbližší dnové asi ukáží, co je na věci pravdy. Jisto je, že Stalin slaví zatím naprosté vítězství, a podaří-li se mu hladce odstraniti z Moskvy všecky své nebezpečné odpůrce hodně daleko, bude míti aspoň na čas pokoj. Ale neznamená to ovšem klid ve straně samé, jejíž „jednotná fronta“ je nenávratně ta tam. Dědictví Leninovo po jeho smrti rozpadá se čím dál zřetelněji a vliv rozhárané Moskvy na ostatní centra komunistické strany mimo Rusko zřetelně upadá.

Charakteristické je, že v Rusku samém stejně, jako v emigraci s uspokojením a netajenou radosti přijata zpráva o deportaci býv. sovětského komisaře vnitra Běloborodova, za jehož vedení a přímé účastí došlo roku 1918 k vyvraždění carské rodiny v Jekatěrinoslavi na Urale. Již zesnulý prof. Bechtěrev, ačkoli stál dosti blízko vedoucím lidem a přemlouval i ruské učence z ciziny, aby se vraceli domů, ujišťoval prý, že někteří slušní komunisté Běloborodovem vždycky pohrdali.