Rok 1934: Co má demokracie společného s diktaturou a jak je od sebe rozeznat?

Diktatury a diktátoři v Evropě

Diktatura je protikladem demokracie a přece jsou mezi oběma rozdíly menší, než jsme ochotni uznat. Mluvíme-li o jedné, myslíme na druhou.

Demokracie je vládou lidu lidem pro lid. A přece, jak málo známe příkladů, kdy uznané demokracie jsou hodny tělo definice.

T. G. Masaryk stanovil jinou, jasnější, ale stejně mnohoznačnou: demokracie je diskuse. (»Co většinu uzná, jest správné«.) Byla zde jistě míněna diskuse volná, svobodná.

Aby takovou mohla býti, musí panovat naprostá duchovní svoboda, nezatížená dogmatickým útlakem; musí býti volnost projevu tiskem i jazykem. Pokud se každá, i naše, demokracie proti tomuto základnímu předpokladu prohřešuje, vidíme ze zákazu veřejných projevů, z vybílených sloupců tisku.

Ovšem, autor citované definice měl jistě na mysli diskusi tvůrčí, plodnou, věrnou a respektující uznané pravdy — i demokracie má právo ochrany před diskusi slepých o barvách, sice jinak by vedla k anarchii, ale jsme svědky, že pod rouškou demokracie censor znemožňuje věcné projevy nejvyšších představitelů duchovní kultury.

I uznaná demokracie stává se diktaturou, hájící násilím své přijaté pravdy nebo polopravdy, a mocí, potírající pravdy a polopravdy jiné. Stejně tak činí i diktatura.

Rozdíl mezi oběma by tedy zněl: demokracie je vládou většiny, kdežto diktatura vládou menšiny. Avšak ani toto rozlišování není vždy správné. Často vláda vpravdě demokratická je vládou menšiny a vláda diktátorská je vládou, opřenou o převážnou většinu.

Ale přesto snad jsou rozdíly mezi oběma těmito vládními formami všem zřejmy: demokratická vláda naslouchá šepotu lidu, jemuž vládne, plni jeho tužby a přání a skládá jemu veřejně účty ze svých činů: diktatura naproti tomu jest v nejužším slova smyslu režimem osobním a proto i neodpovědným vůči poddaným, vymykajícím se veřejné kontrole.

Ovšem každá diktatura se opírá vždy o určitou sociální sílu, kterou je chráněna, a nu níž je závislá. Zrození diktatur je vždy doprovázeno bouřemi a neklidem, a stejný bývá i jejich pád. Jsou vyneseny na povrch revoluci a revolucí bývají smeteny, když splnily svůj úkol nebo jej nedovedly splnit.

Diktatury osobní často padají se zánikem osoby. V dobách neklidu však svou mocenskou sílou a soustředěností jsou ve výhodě proti málo pohyblivé demokracii. Proto i dnes, v rozvratu poválečném, dočasně nalézají živnou půdu.

Před válkou byla v Evropě známa jen jediná uznávaná a skutečná demokracie: Francie. Ostatní zřízení státní bylo monarchistické, čili vládly diktatury panovnických rodu.

Zakončení války smetlo všechny vysloveně absolutistické trůny a nastolilo různé formy demokracie. Jen diktatura cara (šlechty) v Rusku byla vystřídánu diktaturou Leninovou (proletariátu).

Monarchie ostatní byly přinuceny přibrati více nebo méně zásad demokratických.

Pak však přišel hospodářský a mravní rozklad lidské společnosti, který nutně musil následovat jako reakce na hromadné vraždění lidstva. Demokracie, nepřipravené na neočekávané problémy správní, musily ztroskotali; přišli diktátoři, domnívajíce se, že nalezli klíč k rozřešení toho, co se nepodařilo demokracii.