Mír s Ukrajinou.
Střední Evropou se už jednou roznesla zvěst o separátním míru. Tehdy to bylo a Černou Horou a zpráva nebyla pravdivá. Tentokrát, ač dosud autenticky neznáme podrobností, o věci samé není pochyby — a přece se nezdá, že by to byla ta pravá radost, se kterou by všichni vítali mír všeobecný a také — jistý.
Mírová zvěst je provázena zneklidňujícími rozpaky a pochybnostmi, které se ihned vybaví každému, kdo uváží, co znamená Ukrajina pro ostatní Rusko — ať v něm už vládnou jeho pánové dnešní nebo zítřejší.
Když bolševici přikládají tolik váhy Baltickým provinciím, lze si představiti, jaká hlediska se jim neodolatelně vnucují pro otázku ukrajinskou. Rusko nemůže býti bez Rigy, nemůže býti bez přístavů, které nezamrzají v zimě, protože jich právě v té době nejvíce potřebuje pro vývoz svých plodin.
Ale jistě mnohem méně může býti bez Ukrajiny, bez pokladů její půdy a politických a dopravních možností, které poskytuje její zeměpisná poloha. Bez Baltického a bez Černého moře zbývá tu už jenom střední Rusko, úplně odříznuté od západu a vržené zpátky ne o dvě stě, nýbrž o celá čtyři sta let.
Bez Ukrajiny, bez Kijeva s jeho historickými tradicemi, je to pouhý někdejší moskevský stát, leda s Petrohradem, odkud beztoho nic dobrého do Ruska nepřichází, bez ukrajinského obilí, uhlí, rud a petroleje je to chudobný agrární stát, obmezený ve financích i počtu obyvatelstva, bez Černého moře a Dunaje je to ubohý vnitroruský útvar, vhodný leda k zoufalým sociálním experimentům, které nemohou nikdy přikouzliti scházející podmínky hospodářského povznesení.
Separátní mír ukrajinské rady se státníky mocností středu neznamená nic jiného, nežli úplné odloučení od Ruska, poněvadž stát, jenž o své ujmě uzavírá mír, nemůže již býti považován ani za nejvolnější součástku federativní republiky. Doplníme-li to neurčitými zprávami, že mocnosti středu jsou hotovy podporovati Ukrajinu proti Petrohradu i vojensky, jest její oddělení od ostatního Ruska úplné.
Jestliže tudíž již předchozí politika ukrajinských zástupců v Brestu vedla k velmi ostrým konfliktům s petrohradskými diktátory, nemůže býti pochybnosti, že hrůzné poznání skutečné situace nyní po skutku velmi ostře pronikne všemi mlhami jejich dosavadních theorií. Obé strany pospíšily si již také s válečnými zprávami, kterým zatím možno asi přikládati stejnou hodnotu.
Ale z konfliktu ruských „dělníků a vojáků“ s ukrajinskou protirevoluční radou, ze snahy revolucionovati Ukrajinu podle velkoruského vzoru stává se nyní zoufalý zápas petrohradské vlády o existenci, ze které separátní mír vylomil její nejdůležitější balvan.
Co od separátního míru očekávají mocnosti středu, pověděl v delegacích velmi názorně hr. Czernin. Sledujeme-li ho na toto pole, jeví se Ukrajina jako zásobárna, se kterou mají nyní býti navázány čilé obchodní styky. Diplomaté čtyřspolku mohli se dojista s radou dohodnouti též o hmotných kompensacích za očekávané služby.
Opatření těchto kompenzací a podmínek, jichž je třeba ke skutečnému zahájení a provádění dalekosáhlé výměny produktů mezi oběma územími, mohou však vlády čtyřspolku zajisté jenom přenechati hospodářské a dopravní organised států, které mír s ukrajinskou radou uzavírají.
témata článku:
Diskuze k článku „Rok 1918: Proč Moskva nutně potřebuje Ukrajinu a nedovolí její samostatnost?“