Král a cyklista.

Na jisté silnici blíže Říma udál se před několika dny tento výjev:

Starší pán, cyklista, konající projížďku v okolí města, stižen byl dosti obvyklou, ale zpravidla vždy nepříjemnou kalamitou cyklistů: narazil kolem na ostrý kámen a prořízl si gumu. Na neštěstí neměl v zásobě ani lepidlo ani kaučuk i stál bez rady a pomoci na pokraji přikopu.

Pojednou blížil se krásný velký automobil. Jak jej cyklista z dáli uzřel, vkročil doprostřed silnice a zamával šátkem. Když pak řidič zmírnil rychlost, pán smekl čepici a pronesl prosebná slova: »Neměl byste kousek zbytečného kaučuku a něco lepu? Ochotně to odkoupím.«

Řidič odvětil k úžasu cyklistovu: »Nezdržujte mne, vidíte, že vezu Jeho Veličenstvo krále!«

V tom však vzpřímil se ve voze král Viktor Emanuel, kázal zastaviti a pokárav řidiče, že žadatele tak zkrátka odbyl, nařídil mu, aby cyklistovi nejen žádané potřeby vydal, ale i trhlinu mu spraviti pomohl.

Následkem toho král ovšem musil na delší chvíli jízdu přerušiti, leč k omluvám cyklistovým odpověděl pouze: »My sportsmani musíme si navzájem pomáhati; kdo ví, nebudu-li jindy zase vaší pomoci potřebovati!«