Pohádka o Krakonošovi z roku 1920

původně vyšlo: O vílách a čarodějích - 1920, autor K. Weinfurter
Potřebujete si odpočinout od všudypřítomných debat o volbě našeho budoucího prezidenta? Pokud máte zájem, tak můžete zkusit najít takový klid v jedné více než sto let staré pohádce o Krakonošovi, mocném vládci Krkonoš. Následující příběh se prý kdysi stal nedaleko Poniklé.


O Krakonošovi.

O horském, mocném duchu, Krkonošských hor, který tam vládl před dávnými léty, si dodnes lid vypravuje mnoho zkazek a pověstí, jak zlé trestal a dobré odměňoval.

V jedné zapadlé vesničce, nedaleko Poniklého, žila jedna chudá rodina, která byla pronásledována dlouho různými ranami osudu, ale přece jen doufala, že konečně se dostaví pomoc Nejvyššího. Byli to muž a žena se třemi dětmi, a nakonec k veškeré bídě, jak již bývá, přišla ještě jakási nakažlivá nemoc a tři děti chudáků těch onemocněli a nakonec ochuravěl i otec a nemohl pracovati.

Když nepomáhaly mastičky a domácí prostředky, vypravila se jednoho dne ustaraná matka do sousední obce ke známé kořenářce Vlasákové, o níž bylo daleko široko známo, že dovede léčiti různými bylinami nejen rány a zlomeniny, nýbrž skoro všechny nemoci.

Žena tedy doufala, že i pro její děti a jejího muže nalezne u Vlasákové pomoci. Vzala tedy kousek plátna, aby se jím Vlasákové odměnila a kráčela hustým lesem do vrchu. V tom vystoupil z houštiny, prošedivělý myslivec se psem a když spatřil ženu, zastavil ji a tázal se jí:

„Pročpak tolik pláčeš a naříkáš? Vždyť máš pláčem oči již zarudlé!“ Žena mu pak vypravovala, že má doma nemocné tři děti a také že její muž ochuravěl, že mají velikou bídu, poněvadž jim lidé bez peněz nechtějí nic dáti.

„A kam vlastně jdeš?“ tázal se myslivec.

„Jdu ke staré Vlasákové. Doufám, že mně dá pro muže i pro děti nějaké koření nebo alespoň radu, co bych měla učinit!“

„A ty se domníváš, že ti ta Vlasáková pomůže?“ tázal se zvědavě myslivec.

„Proč bych nedoufala,“ odpověděla žena. „Vždyť vyléčila již tolik lidí a je o ní známo, že pomůže i tam, kde nesvede nic lékař!“

„Nuže, uvidíme, kdo ti pomůže dříve!“ řekl myslivec, a pak dodal: „Zde máš řemen, podrž mi mého psa na chvilku! Zajdu jen tuhle do lesa pro nějakou bylinu.“

Žena se chopila řemenu a držela jeho psa a myslivec zatím vběhl do lesa, ale skoro za okamžik se vrátil a podával ženě tři modré květinky.

„Zde máš,“ řekl, „uvař tyto květinky a odvar dej muži i dětem. Uvidíš, jak se jim uleví!“

Ale zatím kdy byl myslivec v lese a kdy s ženou mluvil, trhal jeho lovecký pes bodláčí, stojící u cesty a hodně ho naškubal. Myslivec to viděl, i sebral toto bodláčí a dal je ženě do zástěry.

„Tohle bodláčí dej zase koze,“ pravil, „budeš z toho míti požehnání!“

Žena se podivila, když se podívala do zástěry na bodláčí, ale když zvedla hlavu, aby myslivci poděkovala, neviděla před sebou nic, neboť zmizel i se svým psem beze stopy. Vrátila se tedy spěšně domů s velkou dychtivostí, aby již mohla nemocným uvařiti léku a aby se uzdravili.

Když vstoupila do chaloupky, šla nejdříve ke koze a hodila jí ono bodláčí. Pak zatopila a uvařila modré květinky nemocným. Otec i děti odvar vypili a ihned všichni čtyři tvrdě usnuli.

„Možná, že jim ty byliny přece jenom pomohou!“ pomyslila si žena a pak spěchala do chléva, podojit kozu.

Jakmile však přistoupila ke koze, spatřila, že se něco ve slámě zalesklo. Sáhla tam a vzala onen předmět do ruky a tu pocítila, že je studený a těžký. Donesla jej ke světlu a tu viděla, že má v ruce veliký kus ryzího zlata. Pokřižovala se a potom se vrátila ke koze a hledala ve slámě a nalezla zase hroudu zlata a potom třetí, čtvrtou a ještě několik dalších!

Chtěla pak běžeti do světnice, plna radosti, aby zvěstovala muži a dětem, co se jí stalo. Věděla teď již, že mluvila s Krakonošem. Ale v tom si vzpomněla, že nemocní spí a že jich nesmí probouzeti. Proto zlato uschovala do truhly a pak šla dojiti kozu. Nadojila plnou dížku a nadojila druhou a pak ještě třetí. Jakživa kozička tolik mléka nedala.

Za nedlouho procitl její muž a také i děti se probudily a všichni se cítili zdravými jako rybičky. A teď se usmálo štěstí na celou rodinu, zvláště, když matka přinesla zlato a když vypravovala, jak jejich kozička dojí.

A věru, že koza nepřestala dojiti, a od té chvíle byla rodina nejšťastnější v celém kraji a denně děkovala Bohu, že jí poslal Krakonoše, který jí pomohl z bídy největší.


Původní zdroj historického článku:
O vílách a čarodějích - 1920, autor K. Weinfurter



datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
13. ledna 2023


Diskuze k článku „Pohádka o Krakonošovi z roku 1920“



 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!


Nabízíme v eshopu
Obchod.Bejvávalo.cz




Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu.

Námi vydávané historické texty, fotografie a obrázky pocházejí z právně volných zdrojů.

Upozorňujeme, že na naši digitalizaci historických zdrojů a kolorování fotografií se již autorská ochrana vztahuje!
Pokud od nás chcete nějaký obsah přebírat, tak nás prosím nejdříve kontaktujte pro domluvení podmínek. Děkujeme za pochopení.

© 2011 - 2023 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozovaný už od svého začátku v roce 2011 zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.