Odkud pocházel svatý Mikuláš a jak se jeho legenda rozšířila po celém světě?

Svatý Mikuláš.

Kterak se rozšířila úcta ke sv. Mikuláši po světě křesťanském a jak vznikly různé zvyky mikulášské ve Slovanech a Němcích.

Ač bývá světec náš uctíván po celém světě křesťanském, tož přece ve východní čili řecké církvi těší se oblibě největší.

A není se čemu diviti; vždyť na východě se narodil, žil a zemřel. Tam byl také, jak legendy o něm vypravují, již za živa v úctě největší. O východním původu jeho svědčí i jméno jeho Mikolaos, jež složeno jest z řeckých slov „vítězství“ a „lid“; značí tedy vítěze, nebo člověka jiným ku vítězství dopomáhajícího.

Prastarý životopis řecký nazývá jej »předním svatým, hlavou nebešťanů, velkým i nejvznešenějším veleknězem a slavným divotvorcem.

Byl tedy a jest světec Mikuláš v řecké církvi uctíván přede všemi svatými. Ctili jej jednak jako patrona mládeže a výchovy, jednak jako ochránce plavců, rybářův a kupcův. Jemu zasvěceno a po něm nazváno jest nejvíce chrámů řeckých, v nichž lze viděti množství votivních darů v podobě lodiček, kotev, řetězů a vesel.

Dary ty jsou ze dřeva, stříbra i zlata zhotoveny, a světci ctiteli jeho věnovány v dík a na památku za poskytnutou pomoc. Také lze spatřiti v každém řeckém domě obraz světcův, před nímž hoří světlo dnem i nocí. Světlo toto nazývají světlem neuhasitelným. Obraz jeho stkví se i na řeckých lodích.

Den svatého Mikuláše jest v celé řecké církvi velkým svátkem. Zvláště v pobřežních městech bývá v ten den velká slavnost. Se všech lodí vlají prapory, a města bývají večer velikolepě osvětlena.

Východní církev zasvětila též svatému Mikuláši každý čtvrtek a poručila kněžím téhož dne modliti se hodinky k němu. Jméno světcovo zaujímá vůbec v řecké bohoslužbě přední místo. Nejen že modlí se každodenně při liturgii kněží dvě modlitby k němu, nýbrž bývá světec náš při každé nedělní a sváteční bohoslužbě vzýván slovy: »Zdráv buď, svatý Mikuláši, veškera naděje naše po Bohu a bohorodičce!«

Od Řeků přešel kult svatého Mikuláše k jižním a východním Slovanům v Rumunsku, Rusku, v Bulhařích a Srbsku, již uctívají jej jako národního světce svého, více ještě než Španělé svatého Jakuba, Francouzi sv. Martina, a Irčané svého Patrika.

Kdož neví, že u Rusů, Bulharů a Srbů každý druhý, třetí muž sluje: Nikolaj, Nicola, Nikita? Rovněž i ve Slovanech, v Rumunsku není rodiny, kde by nebylo jména Niculesco, Nicolae (čili v lidovém nářečí Noe, Nitzu).

Slovanům byl tudíž svatý Mikuláš národním světcem, k němuž se utíkali o pomoc ve staletých bojích svých s loupeživými sousedy. Jestiť známo, že východní a jižní Slované byli po staletí ve vražedném boji s divokými hordami mongolskými. V této tísni své obraceli se s důvěrou k nebesům, jak už povahou zbožnou Slované vždy se vyznamenávali.

A právě tato důvěra dodávala jim síly, že nepodlehli zcela sousedům svým, a nebyli vyhubeni. Především však ctili sv. Mikuláše, a považovali jej za rádce, ochránce i pomocníka utlačovaných a pronásledovaných. Z té příčiny nazýván bývá světec náš u Srbů obyčejně »Nikolaj ugodnik« t. j. pomocníkem.