Nejpodivnější sebevraždy historie

Bizarní sebevraždy.

Nedávné harakiri japonského generála Nogiho a sebevražda francouzského důstojníka dynamitem upoutaly pozornost veřejnosti k podivným prostředkům, jichž lidé používali k násilnému odchodu z tohoto světa.

Není snad způsobu, jímž by bylo možno samovolné zemříti, aby ho nebylo použito. Již antická doba nám odkázala markantní a bizarní vzory dobrovolné smrti.

Všimněme si jen oněch přemožených satrapů a králů dávnověku, kteří po porážce dobrovolné vystoupili na hranici, nakupené z jejich bohatství. Vstupovali tam provázeni manželkami a služebnictvem, kteří by se s královským svým pánem této poslední intimity byli jistě rádi vzdali.

Smrt upálením byla v dávnověku a středověku velmi oblíbená. Orientální mocnáři, kteří ji zavedli, měli záhy v Evropě dosti četné napodobitele. Připomínáme pouze Hasdrubala, jenž po porážce v třetí punské válce zapálil Eskulapův chrám v Carthagu a se syny svými vrhl se do plamenů.

Ovšem někteří sebevrahové nepotřebovali k smrti upálením ani hranice navršené z bohatství ani zapáleného chrámu. Mnozí, jmenovitě moderní sebevrahové ohněm, polejí zcela jednoduše šat petrolejem nebo lihem a zapálí ho. Jsou živými pochodněmi, podobnými živým, ovšem nedobrovolným pochodním císaře Nerona.

Uherský plukovník May obtočil si kolem těla prostěradla, zapálil je a zemřel příšernou smrtí. Sebevraždy ohněm rozšířily se v některých končinách skutečně jako epidemie. Tak na příklad v ruských planinách propagovali »inspirovaní« kazatelé středověku tuto modu mučednické smrti ohněm takým způsobem, že musily úřady proti nim energicky zakročiti.

Někteří lidé volí skutečně podivné způsoby sebevraždy. Jistý anglický námořní kontreadmirál volil k sebevraždě oheň a harakiri. Bylo mu 72 let, když ze zoufalství nad tím, že přišel o dědictví, se zabil. Vzal pohrabáč, rozpálil jej do červena a několikrát za sebou si jej vrazil do břicha. Zemřel teprve druhý den.

Veliké oblibě sebevrahů těší se bodné a řezné nástroje. Je to především zcela banální nůž, jindy pak pouhý kus ostrého plechu, jímž se nešťastníci vraždí. Rekordu v tomto způsobu sebevraždy dosáhl onen mandarín z Annamu, který si ve vězení, kde neměl naprosto přístupu k žádné zbrani ani ostrému nástroji, rozpáral břicho nehty prstů, jež si nechal k tomu účelu narůst.

Jistý německý řezník zahynul originální sebevraždou tím, že se udeřil do čela několikrát po sobě sekáčkem. Jistý venkovský nádeník učinil si totéž srpem. Starý Garibaldiovec vzal ocelový hřebík, zatloukl si jej kamenem do spánku a zemřel. Jistá chudá dívka užila k sebevraždě jehlic do klobouku, jež si zabodla do srdce. Aby to rychle šlo, stlačila jehlice modlitební knížkou.

Sebevražda nabodnutím je rozhodně unikem, a přec i ta je zaznamenána. Jistý šílenec připevnil šavli rukojetí do země a na jeli ostří si prudce nased. Ostří šavle probodlo celé tělo ubožákovo a vyniklo na pravé straně hrudníku z těla ven.

Sebevražda dynamitem není též novinkou. Ovšem dlužno předpokládali, že podobnou smrt může si zvoliti pouze šílenec. Kronika sebevrahů zaznamenává i případy, kdy zatvrzelý sebevrah skončil samovolným ukřižováním. Jistý benátský švec nechal si udělati křiž, lehl si na něj, probodl si nohy a přibil je ke kříži, načež si probodl obě ruce a připevnil je do připravených otvorů v kříži hřebíky. Chtěl věrně napodobiti Kristovu smrt, ale nezdařilo se mu to, poněvadž byl zachráněn.

Někteří kandidáti sebevraždy hledí zemříti zastavením fyziologické funkce některého orgánu. Jistý šílenec od rána do noci pokoušel se o zastavení dechu. Chtěl se samovolně zadusili. Nedařilo se mu to. Po osmi dnech měl obličel opuchlý, pokrytý malými krevními podlitinami. Později se svého úmyslu vzdal.

Nejpodivnější sebevraždou je rozhodně samovolná smrt Empedokla, který skočil do jícnu hořící sopky. Ovšem to si může málokdo dovolit. Kdo pak má hned po ruce sopku!