Výživnost hub.
Houby jsou potravou bohaté bílkovinámi a jsou velice výživné. Hodnota hub jakožto potravin jest dosti znamenitá. — Výživnosti svou totiž následuji hned po mase, vyrovnají se hrachu, čočce, bobům a převyšují obiliny.
Proto přece však známost jedlých hub nezobecněla, do širších vrstev lidu nevnikla. Naopak spíše nahodilými případy otrávení a nesprávnými doměnkami o jedovatosti hub, zavdává se příčina, že tak mnozí požívání velmi četných dobrých druhů hub se zdržují.
Všeobecně se tvrdí, že houby s příjemnou vůní jsou jedlé a naopak houby nepříjemně páchnoucí jsou jedovaté. — Toto nesprávné tvrzení podává se širším vrstvám lidu jen ku škodě, nikoli ku prospěchu.
V pocitech čichových vládne veliká subjektivnost. Tím vysvětlíme si, že táž houba různým osobám rozličně také zavání, be i jedněm příjemně (voní), druhým nepříjemně (zapáchá).
Hřib satan má vůni čerstvého ovoce a jest nejen zlé pověsti, ale skutečně jedovatý. Také za škodlivé neb jedovaté houby pokládají se ty, které mají nepříjemnou, hořkou, palčivou neb štiplavou chuť, které způsobují v krku škrábání.
Kdo okusil syrového ryzce pravého dozná, že nijak se nezamlouvá k požívání; chuť má dosti odpornou, štípe a působí škrábání v krku různým způsobem však připravený neb naložený jest výbornou jedlou houbou.
Naprosto klamné jest mínění, že houby, které mění barvu při naříznutí neb nalomení do modra neb zelena jsou škodlivé. Hřib modrák modrá hned za nožem do tmavé indigové barvy a jest jedlý.
Nesprávná tato tvrzení povstala jednak z lidu, jednak zaviněna jsou i samými spisovateli. Z toho všeho patrno, že nestává naprosto žádných spolehlivých znaků ani zkoušek, dle kterých v praktickém životě mohli bychom rozpoznati houby jedlé a jedovaté.
Nedostatek tento tím citelnější jest, jelikož mnohé jedovaté houby některým jedlým druhům tvarem i zbarvením jsou podobny, že sotva lze jich poznati, ku př. muchamůrka hlízovitá, že právě touto houbou nejčastěji stanou se otravy, hledati dlužno bohužel v její podobnosti k pečárkám (žampionu).
Charakteristický a pro poznáni důležitý je rozdíl v lupenech na spodní straně klobouku. Lupeny muchomůrky hlízovité jsou bílé, kdežto lupeny pravého žampionu nejsou nikdy bílé, nýbrž s počátku růžové, později hnědé. Dolení konec třeně muchomůrky hlízovité jest hlízovitě zduřený, což žampionu schází.
Všeobecně vzato, chudé jsou naše vědomosti o houbách.
Poučováni býváme o zámořských rostlinách a neznáme co za humny nám roste na prospěch náš.
Rolník poseče trávu za stavením a poroučí čeládce vybrati jedovaté houby z ní; jež spolu požal, aby dobytek se mu nerozstonal. A zatím jsou ony houby nejlepší druh žampionů !
Kdyby houby pěstovaly se náležitým způsobem a ty, jež samy narostou, se znaly a sbíraly, opatřila by si mnohá rodina obživu částečně houbami samými jako potravou, částečně prodejem jich.
Naučme se napřed dobře znáti houby jedlé a jim podobné jedovaté v krajině naši hojně rostoucí a to veřejnými přednáškami, ukazováním čerstvých hub, poučením jak poznati a od podobných škodlivých neb podezřelých rozeznávati.
Tím způsobem zabránilo by se aspoň vážným případům onemocnění otravou houbami nebezpečnými.
Že každý, kdož by přednáškám takovým se věnoval, nalezl by vděčné posluchače a přesvědčil se, že široké vrstvy tuto s horlivým účastenstvím by sledovaly, nelze pochybovati.
Tak by zužitkovaly se ty tisíce centů potraviny chutné, jak výživné, tak i po náležitém upravení zcela dobře záživné, stravitelné, pokladu to dosud nepřebraného, kterého příroda nám dosti každoročně skýtá sama beze všeho přičinění našeho.
témata článku:
Diskuze k článku „Nebezpečné omyly při rozpoznávání jedlých hub od jedovatých“