Mocenské zájmy Ruska v Čechách: Bolševici nebyli první, vládnout nám chtěl už car Mikuláš II.

Štefánik v Rusku.

V druhé polovině roku 1916 a v prvním čtvrtletí r. 1917 dlel Štefánik v Rusku a snažil se urovnati spory mezi našimi krajany ruskými, prohlubované činností poslance Düricha.

V intencích pařížské Národní rady, která jej do Ruska poslala, snažil se získati ruské úřady pro vytvoření větší československé dobrovolnické armády, rekrutované jmenovité z československých zajatců. Aby paralysoval plány, které měly s Dürichem ruské vládní kruhy, pokoušel se získati pro sebe ruský hlavní stan.

Ve své knížce o Štefánikovi zaznamenává F. Písecky Štefánikův rozhovor s generálem Gurkem, který počátkem roku 1917 zastupoval nemocného vrchního velitele generála Alexejeva. Gurko přijal Štefánika velmi vlídně a hovoříval s ním mnoho; dne 13. ledna rozmlouvali plných 5 hodin.

Tento rozhovor byl velmi zajímavý. Mluvilo se o dynastii, jež by mohla přijití v úvahu při volbě českého krále. Štefánik vylučoval jako naprostou nemožnost dynastii států protispojeneckých. Gurko vylučoval dynastii srbskou, savojskou (italskou), anglickou a dánskou.

Zůstává tedy jen rod francouzský a Romanovci. Štefánik se tázal, zda by republikáni francouzští nekladli odpor povolání francouzského rodu na trůn český. Gurko přisvědčil a řekl, že tedy zbývá jenom rod Romanovců.

A tu dal Štefánik mistrovským obratem celému rozhovoru jiný ráz. Řekl, že v tomto případě Rusko hodně špatně připravuje Romanovcům cestu.

»Čechové a Slováci, kteří se houfně a s nadšením vzdávali, velmi ochladli ve svém rusofilství, když v táborech byli vydáni horšímu zacházení, nežli jakému jsou podrobeni Němci a Rakušané jiné národnosti. Na druhé straně jistí vysocí hodnostáři v ministerstvu zahraničních věcí v Petrohradě prohlašují nebo dávají prohlašovat svými důvěrníky záměry, jež nejsou ve shodě s těmi názory, které oficiálně hlásá vláda.

Tak rozdělení Čechů a Slováků, nutnost pravoslavného náboženství pro všechny Slovany, možnost narovnání s Maďary, nedůvěra v loyálnost Čechoslováků v Rusku. Z toho pak vznikají ústrky, pronásledování, útisky atd.

Nepopiratelný je zvláště fakt, že po dvou a půl letu války je v Rusku ještě 300.000 válečných zajatců Čechoslováků. A přece formální slib carův opravňoval k naději, že v nynější chvíli bude již skoro tolikéž českých vojáků a dělníků.«