Jak vznikají česká přísloví a jaký mají význam? Prozradí vám to Jan Amos Komenský, jejich znalec a sběratel

Přípovídky
co a k čemu jsou a odkud se berou.

Přísloví neb přípovídka jest krátké a mrštné nějaké propovědění, v němž se jiné praví a jiné rozumí, to jest, slova znějí o nějaké zevnitřní, tělesné, známé věci, a namítá se jimi něčeho vnitřního, duchovního, méně známého.

Ku příkladu, když dím: Slepý o barvách souditi nemůž, míním to, že čemu kdo nerozumí, o tom mluviti a soudu vynášeti nemá. Mezi sršně nedmýchej, t. hněvivého člověka nepopouzej. Kdo chce žíti, musí síti, t. kdo chce užitek bráti, musí pracovati; kdo chce učeným býti, učiti se musí etc.

Z čehož viděti, že každé přísloví (vlastně tak řečené) contracta quaedam similitudo jest, to jest tajné věci k věci přirovnání a podobenství s sebou nese, toliko že se jedna z nich (apodosis) vymlčuje. Nebo plně mluvě řekl bych: Jakož slepý o barvách soudili nemůž, tak o umění ten, kdo se mu neučil.

Jakož mezi sršně dmýchati jest bouřiti je: tak člověka popudlivého drážditi jest bouři začínati. Jakož oráč žádné žně míti nemůž, jestliže pole neosel: tak nepracovitý lenoch užitku ať nečeká. Protož se někdy slovíčka přirovnání namítající přidávají (jako, co, není než, div že etc. k. p. Upřímý jako motovidlo. Má se drle, co chodec na brle. Není než vlk (t. lakomec). Div že neošediví (t. starostí) etc.

Berou se také někdy za přísloví prostá povědění, když jen pěkná a v krátkých slovích mnoho smyslu vypovídající jsou, jakou: Čiň dobře stále, a neboj se císaře ani krále. Pokud víry, potud člověka. Komu nelze radili, nelze pomoci. Věc Bohem souzená nemine. Kde není kázně, není bázně. Všeho do času. Nouze nedá zvůle, neb: Nouze vůli hamuje etc.

Ale to vlastně mluvě adagia, t. přísloví neb přípovídky nejsou, než gnomae neb senlenliae, t. povědění stručná, kteráž ačkoli také svou užitečnost a platnost mají, onano však mají vždy větší líbeznost: proto že mysl hned na dvé se rozvírá, i na to, co se literně jmenuje, i na to, co se pod tím míní; a tak věc tím jadrněji v mysli vázne, čím patrněji podobenstvím vysvětlení béře.

Z čehož viděli, že pro příčiny adagii se užívá: Jedno, pro ozdobu řeči, kteráž se jimi jako kvítky neb perličkami rozkošnými províjí. Druhé, pro jadrnost rozumu, aby mysl i v pozornosti snáze zadržána býti, i snázeji a mocněji chápati mohla.

Takové paroemiae neb adagia, t. přísloví, berou se ze všelijakých vůbec známých věcí a směřují vždycky k formování v nás rozumnosti a opatrnosti při věcech života a obcováni se dotýkajících.

Ku příkladu:

I. Z věcí přirozených, živlů, kovů, zrostlin, zvířat, etc.; jako když se dí: Proti proudu plovati. Nevše zlato, co se třpytí. Strom jednou ranou nepadá. Vlk leže netyje, etc.

II. Z věcí řemeslných, od lidí vymyšlených a spořádaných, jako: Dal se bez vesla na moře. Jak zapřáhl, tak jede. Na jedno jsou kopyto. Komu se chce tancovati, tomu snadno pískati, etc.

III. Z historií neb věcí někdy při někom stalých a zběhlých, jako: Saul mezi proroky. Nepodařilý Absolon. Vředovitý Lazar. Mistr Nouze naučil Dalibora housti, etc.

IV. Z básní a fabuli, kterýmiž někdy mudrci lidské činy vyobráželi, jako: Beran vlku vodu kalí. Kráva muškátu rozumí. Hlava bez mozku, etc.

Poznámka Bejvávalo.cz:
Jan Amos Komenský dokončil svou knihu o příslovích kolem roku 1631, ale za svého života jí nikdy nevydal. Rukopis ležel nepovšimnutý až do 19. století, kdy si ho povšiml obrozenec František Ladislav Čelakovský a zařadil ho do svého díla „Moudrosti národa slovanského v příslovích“. Zde zveřejněný text pochází z vydání z roku 1920.