Film v roce 1934: O mizerné úrovni českých filmových komedií a skvělých hercích, kterým nevadí v nich hrát

Lelíček ve službách Sherlocka Holmese.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

O české veselohře

Typický český film — ten dnes představuje veselohra. Toto zboží zabralo už takřka celou filmovou výrobu a o ničem jiném už nechtí producenti slyšet.

Jen ale uvažme, kolik se u nás udělá do roka zvukových filmů. A jeden za druhým je veselohrou. Tohle je úkaz věru podivný! Kde se jen honem u nás nabere tolik toho vtipu, veselí, tolik toho vzácného humoru, když je známo, že se něčemu podobnému u nás odjakživa tuze špatně dařilo.

Takto se ovšem můžeme arci ptát jenom v tom případě, když neuvážíme, že bodrý náš filmař má o humoru svou zcela zvláštní představu. Český filmový humor je odrůda sice vzniklá původně roubením německých vzorků na nevzhledná domácí pláňata plodů zcela nepoživatelných. Leč když se však podařilo spojit starou naši tradici z němého filmu s operetním patvarem berlínské či vídeňské provenience, vzniklo něco, co už má dnes svou svéráznost.

To je česká filmová veselohra, která dnes žije svým vlastním světem. Do takové typické veselohry ovšem nenáleží takové »Hej rup« Voskovce a Wericha a dva libretistické pokusy Karla Poláčka, jež měly jenom tu smůlu, že byly lepší než potomní jejich režisér. To jsou totiž filmy, v nichž šlo o skutečný humor, jak mu rozumějí všude ve světě. To všechno ostatní, co se u nás udělalo, je velmi odlišné od normálních a v evropské kultuře ustálených představ o humoru.

V českém filmu zvukovém jednak nemůže existovat humor bez doprovodu: a) sentimentality, b) hrubství, c) nevkusu. To už bylo zjištěno celou skutečnou filmovou kritikou českou. A mnohokrát. Přes to se nepodařilo odstranit tyto stále obvyklé zjevy. Máme tedy za to, že jsou prostě živnou půdou »vtipu« v českém filmu.

V referátech obyčejně nezbývá místa k stálému opakování těchto zjištění. Ukažme si to na příkladech z poslední doby dnes: Je tu hra, v níž má standardní matka paní Nedošínské krám s porculánovým zbožím. Téměř celou hru objevuje se za různých situací v krámě drobný skromný mužíček, jenž vždy odejde s nepořízenou, aniž by řekl, co chce.

Je to zaranžováno tak, že už když mužíčka vidíte po prvé, scéna vás chce trknout: pozor, tady bude vtip. A když přijde konečně naposledy, dovíte se, že si chtěl koupit jistou diskretní nádobu a styděl se před onou standardní českou matkou — jak filmová reklama nazvala paní Nodošínskou.

Nebo v jiné nadmíru ušlechtilé veselohře s Lamačem, kde dva dědici se chtí ošidit navzájem o milion, byla s bujným humorem sehrána mezi jinými taková scéna: Pán, který se náramně zohyzdil a jejž hrál Lamač, shodí »nerad« ošklivou slečnu, již představovala slečna Grosslichtová, se skály do moře a nechá ji tam, aby se utopila a on mohl shrábnout sám milion, který muže dostat jen v tom případě, když si tu ošklivou slečnu vezme.

A to vám je věru náramná švanda, když se ta hrozně nevkusně oblečená slečna máchá v moři a pan Lamač jde spokojeně pryč. Na štěstí ona slečna ze sebe jen takovou šeredu dělala a ve skutečnosti je hezká právě tak, jak sličný je pan Lamač, který pro odstrašení své snoubenky a zábavu publika se maskuje za strašáka.

Tak tedy vypadá český humor ve zvukovém filmu, a vy, kdož tyhle věci nenavštěvujete, věřte, mohli bychom podobných příkladů jmenovat více. Výjimky jsme vyčetli už na počátku.

V nízkých polohách českého filmového humoru pohybují se i veselohry s Vlastou Burianem, režijně a scenáristicky velmi nenáročné. Ale ty mají jedno plus přece. A to je Vlasta Burian sám, jehož osobní herecký výkon mívá vždy skutečný humor, i když své figury staví na obsahu sebe nicotnějším.

Vlasta Burian je hercem, který mohl vyrůst k velikému formátu i v evropské tvorbě, kdyby se nespokojoval s úspěch v tak lacinými, se scénáři, která nejsou zdaleka hodna jeho možností, a kdyby byl měl režiséra, který by mohl a uměl pracovat promyšleně s jeho vzácnými schopnostmi.

Výsledky, jichž zatím Vlasta Burian dosáhl, jsou svou levností tím politování hodnější, poněvadž Burian jako herec nejúspěšnějších filmů byl jediným, kdo si u nás mohl diktovat tolik, co by postačilo k vytvoření nadprůměrnosti.

Arci, to nejtypičtější pro českou filmovou veselohru, to je dnes rozbředlá sentimentalita s operetními manýrami. Ukážeme si to na Slavínského filmech s paní Nedošínskou.