Děti před kostelem.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Na dušičky.

Dušičky jsou dnem mrtvých. Již večer před dušičkami vzpomíná se na zesnulé.

Rozsvěcí se „za dušičky“ lampička s olejem nebo rozhřátým máslem. Modlívají se zvláštní modlitby za zemřelé. Lampička hoří celou noc a celý následující den.

Ráno „na dušičky“ jdou skoro všickni vesničané do kostela. Dávají na mši za zemřelé přibuzné. Po bohoslužbě vyhledávají se hroby příbuzných a známých. Vzpomíná se na né modlitbami. Děti pálí na hrobech voskové svíčičky jako oběť za duše zemřelých.

Vypravuje se, že v půlnoci dušičkové mají duchové bohoslužby.

Jistá sousedka pelhřimovská probudila se v noci dušičkové. Měsíček svítil. Sousedka myslila, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie.“ Kostelíček byl plný, u oltáře byl kněz. Sousedka stydíc se, že přišla tak pozdě, neohlížejíc se usedla v lavici.

Teprve po chvilce pozdvihla oči. Kostel byl plný lidí jí neznámých. Plna údivu prohlíží si neznámé lidi; někteří jsou jí povědomí. Vzpomíná, kde je viděla, vzpomíná, a hrůza ji obešla. Lidé ti již dávno zemřeli.

V tom šťuchá ji známá sousedka její nedávno zemřelá: „Kmotřičko,“ povídá, „co jste to učinila, to je mše duchův. Až bude po mši, duchové vás rozškubou. Ale dám vám radu; svlečte kožíšek, nechte jej zde a sama radši abyste už byla pryč.“

Víc mrtvá než živá svlékla ubohá kožich a utíkala domů. Ráno nalezli lidé v kapli kožíšek rozškubaný na maličké kousíčky.

Na dušičky peče se zvláštní pečivo „dušičky“ zvané. Bývá to žitná caletka uzoučká, naplněná ustrouhanou řepou.

Mnohá hospodyně dělává dvojí, pro sebe a rodinu z mouky bělejší, pro čeládku z mouky černější. Vtip lidu všiml si i této lakoty. Vypravuje se o pacholku, který prý chtěje selku nevinným způsobem pokárati, že dělala dvojí »dušičky,“ zpíval si:

Dušičky věrný,
nejste všecky stejný.
Některý ste bílý,
některý ste černý.