Co u nás za první republiky zastavilo bolševickou revoluci? Správná rána v pravý čas

„A potom budem soudit my”

Když vypravují ruští legionáři o tom, jak zvířecky si počínali bolševici v Rusku, jak se vrhli na rodiny »poměščíků« statkářů, které vybíjeli tak, jako by se jednalo o škodnou zvěř, když slyšíme o tom hovadství, jakého se dopouštěli »krasnoarmějci« na zajatých vojácích dobrovolnické armády Kornilovovy, pak Denikinovy a naposled Wranglovy, nechceme tomu ani věřit. Mysl naše se vzpírá tomu uvěřiti, že by lidé klesli pod stupeň zvířete, neboť ani dravá zvěř se vzájemně nevraždí.

Bylo by dobře pro lidstvo, kdyby to pravda nebylo. Bohužel jest mnoho pravdy v těch líceních hrůzy, jak bolševici řádili v Rusku proti »buržoustům«.

Kdo by tomu nechtěl věřit, nechť si vzpomene, jak i u nás dělaly se náběhy k bolševismu, že již se začalo s bolševickými metodami.

Bylo to v r, 1919 i roku 1920, kdy poštvaný dav přepadal statky selské, jejich majitele týral, i popravoval je alepoň obrazně, vodil je pod šibenice.

Že nedošlo ke skutečným popravám, nebylo zásluhou strážců veřejné bezpečnosti.

Proč bolševismus u nás nevybujel v ruské způsoby, ač k tomu měl mnoho chuti, nebyla toho závadou moc a vůle veřejné správy, ale ta okolnost, že bolševici byli u nás i v tom nejvyšším vypětí této utopie nepatrnou menšinou. Byl tu kádr, uvědomělého rolnictva na vesnicích, byl tu početný stav živnostenský ve městech, který by si nenechal líbiti zasahování do svých občanských neb soukromovlastnických práv.

U nás ani uvědomělá část dělnictva nebyla ochotna následovati volání po všeobecném rozvratu všeho pořádku. V Rusku bylo jinak, 80% kádr ruského lidu, ruští mužíci, propadl bolševismu, rozebral si půdu i movitosti statkářů, pokud je v slepé ničící touze nerozbil. Jest v tom kus dějinné odplaty, když pomocí ruských mužíků zvítěživší bolševismus místo vděčnosti krutě tyto nyní pronásleduje. V Rusku nebylo tolik středního stavu živnostenského a pokud byl, byli to ponejvíce židé, a ti se stali krutými prováděcí bolševických metod.

U nás ty příklady, kdy se obyvatelstvo úspěšně vzepřelo řádění bolševiků, působily v dalekém okruhu a ochlazovaly rozpálené jejich hlavy.

Do jedné obce v hradeckém kraji svolali si tehdejší ještě celiství sociální demokraté, ovšem ti leví, tábor lidu. Naplnili prostrannou náves a konali veřejný soud: Uprostřed návsi vztyčili šibenici a pod ni vodili rolníky, obviněné z lichvy. Tam je soudili, tělesně týrali, aneb se jim hrubě posmívali. Zrána toho dne roznesla se pověst o tom do sousedních obcí, že bude konán veřejný soud.

Rolníci zapřahali koně do vozů, lidé se ozbrojili čím se dalo, zase tu vyvstal dávný obraz selských povstání. Mladí lidé utvořili i četu jízdy. Všichni, mimo »těžké výzbroje« střelné zbraně, kos, podávek ,a vidlí ozbrojeni byli býkovci. Poněvadž těchto byl nedostatek, opatřila si většina účastníků kárné výpravy svižné lískovky.

Hned tu byl vůdce, který takticky výpravu rozdělil na menší oddíly, aby současně všemi vchody do obce, kde bolševický tábor konán, vnikla a účastníky táboru obklopila.

Nebylo třeba ani mnohomluvných disposic, byla tu jednosvorná touha a z ní plynoucí kázeň, učiniti přítrž bolševickému řádění.

Právě když výprava, která silně připomínala a se podobala pochodu slavných vojsk tatíka Žižky, dorazila do obce, dosáhlo rozjaření účastníků táboru vrcholu. Řečník rozplamenil vášně a poněvadž »soud« s lichváři, pokud mohli býti postiženi, byl v této obci u konce, vydán příkaz na okružní tažení po okrese, aby i jinde soud mohl býti vykonán. Za volání »hr na buržousty«, za vzájemných výzev ku plenění slovy »bílit«, za zpěvu písní s refrénem: »Potom budem soudit my«, chystal se zástup dáti na pochod.

V tom ze všech stran vyhrnuly se postavy, ozbrojené holemi, které bez dlouhých řečí počali bušiti do účastníků táboru. Paniku dovršila jízda, která vnikla na náves. Účastníci vrhali se k východům z vesnice. Ty byly zataraseny a tu stály stráže, které též štědře bití rozdávaly. I ze dvorů vesnice vybíhaly postavy, kdo ví kde dříve schované, aby se připojily k účastníkům kárné výpravy.

Po chvíli přece všichni účastníci tábora proklouzli uličkami aneb skrze dvory stavení mimo obvod obce a utíkali, až se jim hlavy třásly. Za prchajícími hloučky rozběhli se jen ti nejhorlivější. Z prchajících pohromadě držel se hlouček z tribuny táboru, pořadatelé a řečníci. Mezi nimi byl i jeden pan poslanec. Ten se chtěl legitimovati — bylo mu odpovědí: »Hoši, dejte mu tuplovanou porci«. Proto i on hledal spásu v rychlosti svých nohou.

Na »bojišti« nezůstalo ani mrtvých, ani raněných. Tu a tam válel se nějaký klobouk mužský, aneb koketní střevíček bolševisujících slečinek. Tu a tam ležela jehlice neb spona vlasová, jako důkaz, že »trvalé ondulace« mikád bolševických krásek uhnaly si nějakou pohromu.

Tento případ a příklad měl přímo zázračný účinek. Ve východních Čechách byl definitivně konec s výpravami se šibenicemi, vůdcové bolševiků zalezli, hladíce jelita po lískovkách — nebylo ani pobuřujících schůzí, ani vášnivého volání po lidovém soudu.

Poučení: Marno kázat násilníkům o humanitě. Na ty platí jen jejich vlastní metoda: Nebojácná rána v pravý čas.