Byli dávní ministři a úředníci lepší, než ti dnešní? Prozradí vám to sto let staré svědectví

Poznámky satirikovy.

V Písmě stojí: Vaše řeč budiž ano, ano a ne a ne. Naši cislajtánští ministři však zdají se být přes katolické tradice správy tohoto státu založeni zcela neevangelicky, neboť jejich řeč není nikdy bud jen ano, nebo jen ne, nýbrž vždy ano spolu sne!

Takovému výkladu Písma mohlo by se říkati: diplomatické vykládání. Ve skutečnosti je to však počínání zcela nediplomatické, neboť docílí jen toho, že se Písmu rakouské vlády vůbec nevěří. Řekne-li na př. ministr výživy, že dozorčí orgány nebudou klásti překážky drobným konsumentům, jest tomu rozuměti tak, že četníci a strážníci budou zastavovati a prohlížeti každého občana, jenž si své zásoby nesváží v automobilu, nýbrž ve skrovném ranečku na zádech, jak se stalo onomu děvčeti na Vinohradech, jež bylo předvedeno na komisařství, protože si v pytlíku na zádech neslo bochníček chleba.

Stejné tradice platí pro ministerstvo vnitra. Řekne-li rakouský ministr vnitra, že byrokracie pracuje na osnově, kterou bude tisku v ohledu censurním ulehčeno, zachvěje se každý novinář. Neboť znamená to věrojatně, že censurní výbor zpozdí vyjití novin aspoň o hodinu (u denníku) a smí-li se po reformě konfiskovati to, co poškozuje »zájem vedení války«, vytvoří se tím pro novináře terén jako pro unaveného klusáka v jízdě s překážkami.

To se vlastně teprve dovíme, co je to »zájem vedení války«. Napíšeš na př. ve vší prostotě, že knoflíky na stejnokrojích poštovních zřízenců se nelesknou jako dříve. Censor to však skonfiskuje, neboť nepřítel za hranicemi, který se o poměrech u nás dovídá ovšem teprve z novin, řekne si: »Nevydrží to; začlo to již knoflíky listonošů!« Nebo napíši, že si na nezameteném chodníku zlámala paní Vonásková nohu. Censor to vybílí, neboť v zájmu vedení války jest, aby si paní Vonásková nohu nezlámala, nýbrž přičinila se raději o nového potomka, jichž vlast tolik potřebuje.

Ted vlastně teprve chápeme, jaké to jsou vlastně ty zájmy vedení války. Dříve se každý domníval, že je to péče o pořádnou výživu obyvatelstva, potírání lichvy, ohledy na dělníky a ona je to zatím zlámaná noha paní Vonáskové a knoflík listonošův.

Jasno nastalo také v otázce censury vojenské. Dříve jsme byli na rozpacích, zda tou nebo onou zprávou neprozrazujeme nějakého vojenského tajemství. Reformou Toggenburgovou zjednáno jasno tak, že už předem víme, že ono tajemství zrazujeme. Nevěříš-li, skonfiskuje ti censor zprávu, že večer v parku jsi viděl jednoho vojína chodit s děvčetem: prozrazuješ tím — pohyby vojsk.

Potrvá-li dnešní — zmírněná censura, bude v brzku celý stav žurnalistický kanonisován, ač nevymizelo-li dosud z církve uctívání mučeníků. V zájmu spravedlnosti však konstatuji, že myšlenka o svatosti stavu novinářského byla vyslovena již dříve, a to olomouckým »Našincem«.

Ten vyslovil zmužile první odhodlání, že kdyby dnes byli na zemi svati (nejsou tedy?), tak mnohý z nich by psal do klerikálních novin. To je možné, »Našinec«, který má požehnání arcibiskupa olomouckého, musí tomu přece rozumět. Jenže bychom nepřáli těmto svatým redaktorům, aby byli přiangažováni na př. do pražského »Hlasu Národa«, třebas tento list jest veden již z ohledu na osobu svého zakladatele v duchu přísné katolickém.

Dr. Baštýř by mu arci platil tím způsobem, jakým honoruje své dva redaktory (jak o tom psala »Nová Doba«) a tu by jeho novým redaktorům nezbylo, než zjednati si nějaké vedlejší zaměstnání, na příklad u arcibiskupské konsistoře (ač znají-li na to dosti německy a latinsky; česky není třeba), nedali-li by přednost pozvolné mučenické smrti hladem.

Nedávno si stěžovala u vlády deputace pražských pošťáků do špatné aprovisace, a tu zvěděla ku svému vrcholnému překvapení z úst ministerského rady Janáka, že se vlastně — dusí v potravinách. To by byla pravda, kdyby větička byla poněkud přestilisována. Na př. takto: »Vy v Praze se dusíte potravinami.« Pražský pošťák by si vzpomněl na chléb se slámou, v jícnu zpravidla uváznuvší, a musil by přiznati: Vida, jak ta vláda je dobře informována! Proto se deputace odebrala postěžovati si ministerskému předsedovi, a ten, nepřesnídav ještě, řekl jí s citem, že jemu se vede teď také zle.

Připusťme, že se rytíři Seidlerovi vede opravdu zle, a to v ohledu nepolitickém. A nevede se mu zajisté tak zle, jako kojencům v Německu, pro něž zavedeny byly právě lístky plenové, čili pleněnky. Dvanáct a ne více smí jich spotřebovali německé robě a žádné přídavkové listy nebyly zavedeny a nebyl vzat ani zřetel na těžce a často pracující děťátko. Toto omezení je nejbolestnější ze všech, neboť netýká se toho, co přijíti má do těla, ale toho, co z těla vychází. Sníží-li se cukerní lístek o čtvrtinu, jde do žaludku o čtvrtinu sladkosti méně. Je však otázka, přizpůsobí-li se kojenec, který spotřeboval na př. 24 pleny, tomu, aby jich mohl spotřebovati jen 12! To nám musejí říci teprve statistikové!

Před žižkovskou radnicí stojí pathetická socha Karla Havlíčka Borovského a jest k radnici obrácena zády. Pokud víme, stoji tak už řadu let. To jest dobře, neboť tak aspoň bylo Havlíčkovi zabráněno, aby se nyní, během války, obrátil k radnici zády, což by při své přímosti a čestnosti jistě udělal po posledních aférách. Takto je mu dobře; co se děje za jeho zády, o to se nemusí starat a může mu být lhostejno, nechává-Ii městská rada žižkovská dále úřadovat své úředníky, usvědčené v korupci, jako na př. vrchního oficiála v aprovisačním oddělení Pippicha.

Pro pražský řetězový obchod jest žižkovská radnice neocenitelnou institucí, neboť v úřadovnách žižkovské obce mohli se scházet pražští lichváři i tehdy, nebyli-li v lichvářských kavárnách jisti. Záhada pověstné špatné žižkovské aprovisace je tím osvětlena.

Úředníci jsou nuceni skupovávali potraviny pro své soukromé kšefty, a jaký div, že na obec pak nic už nezbude, V Lipkovicích, kde je starostou velký agrárník Rous, Havlíčkova socha, pokud víme, nestojí. I to je dobře, neboť kdyby tam stála, propadla by se do země studem nad českými lidmi, kteří nechávali svou chudinu zmírat hlady, odháněli ji od svých plných sýpek a schovávali své zásoby pro městské lichváře.

Nad agrárním starostou Rousem, který vedle místodůvěrnictví v agrární okresní organisaci a starostenství měl ještě tucet jiných »veřejně prospěšných« funkcí, zláme, jak jsme informováni, agrární strana hůl, a to proto, že se dal chytit a prodával ještě příliš lacino...

Výměnný obchod pokračuje. V čele stojí zase čeští agrárníci, kteří právě vyměnili s lihovou ústřednou svůj zásadní boj proti ní za místo v ředitelství. Na jiný způsob směnného obchodu připadli Madaři, kteří jsou ochotni vyměniti s Rakouskem potraviny za padesát tisíc na šibenicích se klátících Čechů. Za peníze dnes už skoro nikdo nic nedá, a tak se nás ani valně nedotkla zpráva, že Rakousko-Uherská banka bude nucena zastaviti tisk nových bankovek, protože její štyrská papírka přestala z nedostatku uhlí vyrábět papír.

Opat Helmer z tepelského kláštera připravil si závidění hodný osud. Kdyby byl v těchto dnech nepromluvil svoji řeč v panské sněmovně, odešel by, až by přišel jeho čas, neznám a nepovšimnut, a veřejnost by se ani nebyla dověděla, že tepelští pokorní mniši připravují si denně polévku z 50 kg hovězího masa, že mají pečeni, moučník, ba i víno.

Bylo vůbec žehráno na to, že církev u nás nezasahuje do vývoje událostí v duchu Kristově. Dnes však dva zjevy signalisují obrat. Arcibiskup Huyn rozšířil v době rozšiřování domobraneckých povinností zpovědní povinnost na sedmileté děti a opat Helmer učí z řečniště panské sněmovny pravé křesťanské lásce a smiřuje národy.

Jaký div, že nemá proto čas na mírovou práci, kterou musí přenechat socialistům. Ale svým projevem dostal se do historie války a bylo již na čase, neboť nelze přece chtít, aby v této historii paradovali stále jen Kranzové a podobní.