Rodiče s potomkem.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Zákaz.

„Kdybych celý den mluvila od rána do večera, tak mne ty zpropadené děti neposlechnou,“ stěžuje si často matka muži, který právě od zaměstnáni svého povolání domů se vrací a ženou bývá požádán, aby energicky zakročil proti zbojníkům.

Ten však potřebuje jen vstoupiti, a již jeho přítomnost nebo přísný pohled dostačí, aby zjednán byl klid a pořádek. V čem pak to asi vězí? Všeho moc škodí, proto také stálé plísnění matčino, mnoho řečí, kterých na ně vynakládá, mine se účinkem, neboť stane se dětem tak všedním, že si ho ani nevšímají a stanou se úplně otupělými pro její zákazy.

Umění vychovatelské nespočívá především v zákazu, neboť čím měně jsme nuceni zakazovati, tím lépe se daří vychovávání.

Hlavní věcí zajisté jest, aby se zákazu šetřilo. K tomu se má přihlížeti již u malého děcka, které umí jedva žvatlati.

Hlas matčin dává dítěti již zřetelně na srozuměnou, co matka míní a ono zcela dobře rozeznává její řečí ton vlídný nebo vážný a káravý. Kárání nesmí však nikdy být dlouhé, nýbrž krátké a rázné, jinak mnohými slovy se oslabuje. Zcela zbytečno, ano škodlivo jest pak připojovati k němu nějaké výklady, proč to neb ono dítě se nesmí, ježto děti nemají dosud náhledu a úsudku o tom, a vážnost domluvy tím jen trpí.

Dítě má býti o láskyplné péči matčině tak přesvědčeno, že co ona řekne, má mu býti svatým a toho nedocílíme stálým láskáním a mazlením s dětmi, nýbrž tou pravou láskou mateřskou, která jest si vědoma důležitosti vychovatelského úkolu matčina a nečiní si z dítek svých loutky ku hraní.