Církevní pohřeb: podrobný popis a vysvětlení, jak celý obřad probíhá

Církevní pohřeb.

K žehnaninám náleží také církevní pohřeb, totiž uložení mrtvoly katolického křestana v lůno země svatými obřady církve katolické.

Takovýmito obřady prokazuje církev tělu lidskému příslušnou úctu, jelikož tu všemohoucím Bohem učiněna jest nesmrtelné duše obdivná schránka, o kteréž věříme, že někdy v nově obživne, „že Bůh v poslední neb soudný den mrtvé vzkřísí, a že lidé s svými těly, to jest, těmi těly, která za živa měli, z mrtvých vstanou“. Hlavně ale při tom církev modlí se vza duši zemřelého (nebožtíka), sešel-li ten ze světa ve věku lakovém, že mu již bylo lze, rozeznati dobré od zlého, a tudy taky zpáchati hřích.

Jednotlivých obřadů pohřebních (pohřebin, exequií) církve katolické děj a výklad jestiť pak tento:

Již předešlý den, ano i někdy po dva předešlé dny ohlašuje zvonění s věze (hrana) nastávající slavný pohřeb (funus).

Zatím přátelé nebožtíkovi zatlačili jeho oči, tělo čistě umyli a zase oblékli, k čemuž neřídko se brává zvláštní umrlčí roucho (rubáš), a davše do rakve, u kteréž hoří svíčka, položili křížem ruce, a tak přichystali ku pohřbení. Zatlačeni očí umrlce značí, že smrt jest jako spánek, z něhož tělo lidské se probudí proměněné, neporušitelné v onen soudný den k zatroubení angelů.

Rubáš jest košile bílá, a nejiné barvy, na význak toho, že nebožtík očekává od Boha přijatu býti k radosti věčné. — Svíčka u rakve hořící znamená, že nebožtík zemřel osvícen jsa pravou věrou, a že církev svatá mu přeje a na Bohu vyprošuje „světlo věčné,“ totiž blahoslavenství nebeské, poněvadž podoben pěti opatrným pannám v evangelium majícím hotové lampy své k příchodu ženicha řádné připravený odešel na onen svět.

Ruce křižem položené, do nichž se někdy také dá malý křížek, ukazují, že nebožtík pevně držel viru ukřižovaného Pána Ježíše Krista až ku skonáni svému, a skrze zásluhu Jeho smrti na kříži že doufá spasení své. V určitý čas kněz pohřební, přiodín černými rouchy, v průvodě chrámových zpěváků, duchovních příslužniků aneb na místo těch aspoň s kapelníky a ministranty, béře se z kostela tam, kde mrtvola leží. — Průvodu tomu přednáší se vysoký (nosecí) kříž, s něhož vlaje smuteční černá rouška. Zatím rozléhá se kostelních zvonů hlas zvoucí lid k blízkému již pohřbu (präpuls).

Kříž dává svědectví o tom, že nebožtík věřil v ukřižovaného Ježíše Krista, co Božského Spasitele svého, a že pro zásluhu na kříži smrti Jeho doufá milost na věčnosti. Podobný, menší však, stojí kříž mezi dvěma planoucími svícemi na rakvi, černým suknem (příkrovem, příkrovcem, pokrovem, rakevním čalounem) zahalené; ano i tento příkrov má veskrz na délku i šířku vešitý bělobarevný kříž z téhož úmyslu. Planoucí svíce ty značí světlo věčné, totiž nebeské blahoslavenství, kteréž aby nejvýš milosrdný Bůh nebožtíkovi popříti ráčil, při pohřbu prosí s přítomnými veškerá církev.

Vidíš—li na rakvi také knihu: věz, že se knihou tou (představující svatou biblí) vyobrazuje víra nebožtíkova v drahé slovo Boží. Spatřuješ-li někdy tam ozdoby neb znaky stavu neb důstojnosti zemřelého, u příkl. na rakvi vojenského vůdce meč, na rakvi kněze mešní roucho, na rakvi krále korunu a t. d.: pomysli, že se mu tudy děje poslední před světem čest, a připusť sobě k srdci, že všeliký člověk před hrobem svým zanechati musí všecky pozemské statky a hodnosti, že k Božskému soudci svému nepřistoupí leč s zásluhami neb vinami svými.

Kněz pohřební přišed k rakvi na černých marách, na víku obraz svatého kříže mající, pokropí ji žehnanou (svěcenou) vodou, jako modle se, aby svrchovaný Slitovník pohlédl na kajicí slze, kterýmiž nebožtík oplakal hříchy své, a duši jeho nezavrhl, nýbrž buď již čistou k Sobě vzal do nebe, kdež se „Svým věrným sluhám tváří v tvář zjevuje, a jest jich převelikou odplatou“, bud aby čas jejího na věčnosti očišťování ukrátiti ráčil.

Kněz pohřební říká ve jméno zemřelého 129. žalm, na skroušené jeho vyznání z hříšnosti a na význak důvěrné naděje odpuštění od Boha, a končí jej orodováním, aby mu Svrchovaný pokoj věčný, totiž radost věčnou, dáti ráčil, jakož i modlitbu, přítomných povzbudiv k témuž úmyslu, „aby nebožtík, zproštěný vší vazby hříchů, po slavném z mrtvých vzkříšení dostal se mezi svaté a vyvolené Boži.

Kněz pohřební opět pokropiv mrtvého dává tím znamení, aby se již rakví hnulo, a s ní šlo, anebo aby se ta vezla od domu na hřbitov. Sám jde s hořící svíčkou před rakví; za ní pak jdou příbuzní a přátelé nebožtíkovi (pohřební družina) v smutečních rouchách, rosmarinu v ruce; po obou stranách a za rakvi plápolá světlo pochodní (fakul) a voskových svící.

Na cestě zpívá se 50. žalm: „Miserere“ s závěrkou orodovnou za všecky věrné duše v očistci: „Pokoj věčný dejž jim Pane, a světlo věčné at jim svítí!“ a věžních zvonů hlaholení provází vážně a smutně tento průvod (kondukt). — Světla ta vypodobňují i prosbu za blahoslavenství nebeské zemřelého i radostnou důvěru, že mu ho popřeje nejvýš milosrdný Bůh, poněvadž při vší lidské křehkosti své snažil se za živa, kráčeli cestou dobrých skutků při světle pravé víry.

Rosmarinové proutky zastávají v našich studenějších zemích místo ratolestí palmových, kterýchž se užívalo a posud užívá (u příkl. na obrazech svátých mučenníků Páně) co význaku dobytého vítězství v tuhém boji: neboť i tento nebožtík dokončil vezdejší svůj boj, kterýž byl vedl proti tělu, světu a ďáblu; a ze smrtelného zápasu tělesného překročil odtud co nepřemožený vítěz na duši do věčnosti. — Slyšíce pak onen kajicí žalm, máme považovati, že i nám, stůj tu dlouze nebo krátce, umříti jest, že již již snad na nás číhá smrt, a že tudy třeba, bez odkladu činili pokání, abychom doufati mohli, že nám prospěje modlitba spoluvěřících, až nás ponesou ke hrobu.

Kněz pohřební na hřbitově u otevřeného hrobu pronáší slova : „Já jsem vzkříšení a život : kdo věří ve mne, byt pak i umřel (podlé těla, živ bude“. Jsouť to tatéž slova, kterýmiž Pán Ježíš těšil Martu, bědující nad úmrtím Lazara, bratra jejího ; slova, kterýmiž i nám se potěšili lze, když koho z milých svých tělo vracíme zemi; neboť shledáme se opět někdy s ním !

Kněz pohřební, střídavě s přítomnými, volá k Bohu: „Pane, Kriste, smiluj Se nad námi!44 a započne modliti se nahlas „Otčenáš,“ tudy pobízí jich, aby za nebožtíka též učinili, pokropí žehnanou (svěcenou) vodou, okouří kadidlem rakev, a zase prosí Boha, aby nesplatil tomuto zemřelému služebníku Svému podlé jeho provinění, ale aby milostivě vzhlédl na jeho víru a dobrou vůli, kterouž měl a podržel při vší křehkosti lidské, a tudy aby ho připojil k sborům angelským.

Zavíráť orodovnou propovědí: „Pokoj věčný dejž mu, Pane!“ „A světlo věčné ať mu svítí!“ vzpomínaje laskavé i na ostatní všech věků a vlastí pravověřící nebožtíky řka : „Duše jeho a duše všech věrných zemřelých milosrdenstvím Božím odpočiňtež v pokoji!“— Pokropení to vyobrazuje prosbu za nebožtíka, aby jej Bůh na věčnosti očistiti a na přímluvu naši k Sobě do slávy nebeské vzíti ráčil; okuřování kadidlem pak i vyobrazuje uctivost, v kteréž slušně máme i tělo nebožtíkovo, i napomíná, konati za něj modlitby, a však ze srdce ctnosti milovného, aby Bohu, co vonný dým kadidla vstupujícího vzhůru, byly příjemny.

Kněz pohřební posléze, střídavě s chrámovými zpěváky (v „Salve“) vzývá blahoslavenou Marii pannu, tuto královnu všech svatých, matku milosrdenství, za její velemocnou přímluvu, bychom my sami svatě byli živi, šťastnou měli hodinku smrti, věčnému zahynutí ušli, a proto z ustavičné podpory Boží se radovali; čímž se zajisté pohřeb ukončuje způsobem užitečným také nám, jenž posud v těle trváme. Neboť jestliže milosti Svrchovaného mají potřebí ti, kteříž z tohoto časného života již vykročili: ovšem jí potřebujeme i my, an posaváde bojujeme pro spasení své.

Když se rakev již byla spustila do hrobu : hodí kněz i jiní pohřební průvodcové na ni dolů po třikráte něco prsti (země), což znamená, jako by každý z nich nebožtíkovi byl prokázal jeden z tělesných skutků milosrdných, jenž jest: „mrtvé uctivě pochovávati“.

Při pohřbu bývá mše svatá za nebožtíka pohřbeného (mše zádušní, mše pohřební, requiem). Jindy pohřební průvod chodíval od příbytku nebožtíkova do kostela, kdež se před oltářem postavila rakev s tělem, a slavila se u přítomnosti jeho mše svatá, po jejímž skončení šlo se dále na hřbitov. Nyní se nenosí více těla umrlá do chrámu Páně, nýbrž hned na hřbitov, a sice za touže příčinou, proč se nekladou více mrtvoly do krypt chrámových.

Nejvýš povolí se, a to jen když neumřel nebožtík nakažlivou nemocí, aby se dalo mrtvé tělo v rakvi mezi mši svatou do chrámové síňky : místo umrlčí truhly pak s tělem nebožtíka před oltářem postaví se tu lešení rakvi podobné, u vnitř prázdné, tak vystrojené, jako rakev ku pohřbu, a více méně svícny s planoucími voskovicemi obstoupené (lešení smuteční, l. umrlčí, l. rakevní, truchlo lešení, rakevní kostra, castrum doloris, tumba, katafalk), aneb jen krucifix na podlaze, černým suknem postřené, mezi dvěma hořícíma svícemi.

Podobná pobožnost, jako při pohřbu, jen bez nesení rakve, děje se na den věrných dušiček za všecky zemřelé.

Při pohřbu nedospělých dítek neužívá se černé barvy, aniž koná se jaká modlitba za odpuštění hříchů; ale bílá barva, pak veselé okrásení rakvičky květnými věnci v korunku spletenými, žalm 112: „Oslavujte Hospodina sluhově Jeho a t. d.“ s názpěvem předchozím a závěrným: „Budiž jméno Páně pochváleno !“ pak volání k Bohu, abychom pomocí Jeho zasloužili „s blahoslavenými maličkými v ráji spojenu býti:“ to všecko jeví svatou z toho radost, že obyvatelů nebeských o jednoho přibylo.

Taktéž pohřeb mládenců a panen, ač již dospělých, činí se poněkud podobným pohřbu dítěcímu, že se rakev skví věncem, čestným to znamením zachovalé, Bohu milé nevinnosti.

Po pohřbu dospělých a skončené mši zádušní koná se neřídko ještě jedna mše svatá, však nikoli černá, nýbrž v barvě bílé, tak zvaná „angelská, děkovná, pochvalná,“ a sice na poděkováni Pánu Bohu, že nám bylo přáno, abychom se k Němu za milostivé přijmutí nebožtíka ve sbor angelů nebeských důvěrné modlili a mši svatou obětovali, ano že ho snad již již tam přijmouti ráčil.

Někdy odbývá se pohřeb méně slavně, jen z krátka, bez průvodu, toliko s obřady nevyhnutelné potřebnými, a pak slove : „vykropení, výkrop.“ — Jestliže doufati lze patrného duchovního vzděláni, kněz pohřební buď u hrobu, buď v kostele, před pohřbem anebo potom, promluví několik vážných, přiměřených slov k lidu shromážděnému (drží „pohřební řeč“).