Naše projekty: originální samolepky na stěnu Pieris.czmagazín Příroda.czobchod s plastikovými modely Plastikáče.czefektní sdílení PDF souborů DraGIF.cz

Středověká pravidla slušného chování a hygieny, podle kterých byste se dnes nechtěli řídit

původně vyšlo: Česká hospodyně 1913, autor neuveden.
Myslíte, že byste se dokázali chovat podle správné dvorní etikety za dob dávných králů, rytířů a dvorních dam? Článek z roku 1913 vám některá zvláštní pravidla středověkého slušného chování přiblíží.


Bonton v dřívějších stoletích.

Lidstvo mění své zvyky a záliby, přetvořuje hodnoty, tvoří z hříchů zásluhu a ze zásluh hříchy, jak mu napadne, vlastně jak dopouští jeho vývoj. Co bylo pravidlem stává se výjimkou, a mnohdy i hodně ošklivou výjimkou.

Tak je nyní ve slušné společnosti nesmyslitelným a nemožným člověk, stižený ku př. cizopasníky a čistota těla i oděvu je předním a nepostradatelným příznakem slušného člověka. Proto si asi nikdo z nás nepředstavuje a nedovede ani představiti život středověký a život prvých století nového věku v pravé podobě, byť i bychom měli na mysli hlavně život dvorský a život na hradech o němž nám písemné památky daleko více a hovorněji povídají, než o životě lidu, tedy život »lepších kruhů« společenských.

Než i zde povídají básníci a kronikáři více o vášních a citech, popudech a činech, radostech a žalostech, bojích a slavnostech vznešených lidí té doby, než o všedním jejich životě. Ještě tak z těch popisů slavností možno učiniti jakýs takýs obraz o tom, jak se tehdy žilo, ač i slavnost je přece jen výjimečným obrazem života a ač i tu zachycen jen povrch, a to jen potud, pokud se zdál kronikáři zajímavým.

Tak se snad dovíme mnohdy dosti podrobně o tom, v jaké šaty oděny byly krásky toho kterého dvora a jakou nádherou pyšnili se rytířové při té které slavnosti, dovíme se o sametu, hedvábí, zlatohlavu, kožešinách a drahokamech, o dlouhých vlečkách, vyšívaných závojích vlajících pérech, svědomitý kronikář vypočítává nám podrobně druh a množství jídel při té které slavné hostině podávaných, ale nechť si je obraz jím zachycený sebe podrobnější a sebe lepší, přece naše představa, jím vyvolaná, neodpovídá dobře skutečnosti, neboť vidíme sice v duchu lidi oděné v kroje té neb oné doby, představíme si po případě i způsob mluvy a jejich konání, ale, co si představujeme, jsou přece jen pořád lidé dneška a nikoliv lidé doby té.

Nepřipadne nám ani, abychom si představovali u podobné bohaté hostiny lidi v krásných sice šatech, ale ve špinavých košilích nebo bez nich, v drahých rukavicích sice, ale s nemytýma rukama, tím méně, abychom si představili, jak těmato nemytýma rukama loví v mísách.

A přece se tak jídalo všeobecně a ještě v 17. stol, užívalo se jen zřídka vidliček. Ani knihy o slušném chování z té doby nepředpokládají vidliček u stolu a předpisují pouze, pojednávajíce o slušném chování při jídle, aby byly pokrmy brány do prstů, lehce a praví, že mastnota s prstů nemá se olizovat, nýbrž otírat, nikoliv však o šaty, nýbrž o ubrus.

Také prý není slušné vyškrabovati nehty skořápku vejce, když byl měkký obsah vypit. V roce 1649 vydaná kniha Lois de la galanterie (Zákon způsobného chování) připomíná pak, že že se nemá utírati nos prsty pravé ruky, poněvadž se tou rukou berou pokrmy. Také prý není dobré z téže příčiny škrábati se pravou rukou v hlavě, zejména pak ne. sedí-li kdo vedle nějaké vznešené osoby, do jejíž polévky by pak mohli snadno spadnouti »nezvaní hosté.«

Fuj! řekne asi mnohá čtenářka, obdařená trochou představivosti. A což, dodáme-li k tomu, že v té době byli cizopasníci na hlavách pravidlem a že se jimi zejména hemžilo pod modními tehdy parukami a v nich, a že nebylo ani proti společenské slušnosti odstraňovati je i před lidmi. Byly dokonce předpisy, jak činiti to nejvýhodněji. Tak se mělo ku př. udeřiti několikráte silně dlaní na místo, kde bylo cítiti svrbění a pod.

Nám je ovšem hodně ošklivo při podobném čtení a srovnáme-li tyto poznatky s našimi dosavádními představami o zlatovlasých princeznách a hradních paních z legend, balad, neb románů těch dob, nebo dokonce dob dřívějších. je nám trochu divně. Takovou »krásnou Elsu« Vrchlického s tím dlouhým zlatým vlasem, pro kterýž umírá její milenec, představovali jsme si jako krásnou, čisťoučkou, běloučkou krásku a ten zlatý vlas čistý, vymytý, vonný. A zatím že by... Lépe ani se nepředstavovat.

Raději se zasmějme tomu, jak se podávaly dříve při hostinách nápoje. Až do 18. století byla při tabulích jediná sklenice pro všechny hosty. Tuto sklenici měl v opatrování sluha, plnil ji chvílemi a podával hned tomu, hned onomu hostu.

Tehdy ovšem nebyl tu ještě Pasteur a jiní se svými výzkumy a za nakažlivou nemoc považovali lidé snad jenom mor a podobné rány, lidstvo občas stíhající. Za to bylo už tehdy ve společnosti hojně falešné pýchy a předstírání a přetvářky, i tam, nebo vlastně hlavně tam, kde jí nebylo třeba.

Tak již za dob Danteových měli mnozí lidé strach, aby se nemyslilo, že přišli ke stolu hladoví a jako předpisovaly do nedávné doby knihy o slušném chování, by se nevyjídal talíř a nevypájela sklenice až na dno (kterýžto předpis zachovávaný mnohými lidmi do dnes je postrachem dobrých čistotných hospodyněk), tak zmiňuje se součastník Danteův, Francesco Barberino, ve svých knihách, že se nemá vytírati talíř chlebem až tak. aby bylo umývání zbytečným.

Čteme-li dále radu téhož autora, aby se každý snažil podávati pokrmy do úst tak, aby si ruce příliš neumazal, vzpomeneme mimoděk na krásnou Beatrici, na všechnu poesii, kterou ji její ctitel opředl a marně se snažíme představiti si ji s ručkama omáčkou či mastnotou potřísněnýma.

To už o Schillerově Kunigundě si troufáme zapochybovat, že měla pod svou pověstnou rukavicí také čistou, bílou ruku. Nebyla to tehdy věc, která se sama sebou rozuměla. Vždyť ještě v pozdější době byl vydán na anglickém dvoře přísný předpis, ukládající dvorním dámám královniným, aby si aspoň ruce denně myly a neobtěžovaly tak zápachem zbytků jídel na nich lpících svou vznešenou velitelku a celé okolí.

Že to s muži té doby, co se týče čistoty, vypadalo ještě hůře, o tom svědčí různé memoiry, které jim ještě i ve století osmnáctém vydávají v tom ohledu nepříliš pěkné vysvědčení. Zejména rytířům německým.

Uvažujeme-li takto střízlivě, tu vidíme zamilované, hrdinné trubadury a snivé, hrdé hradní krásky zbavené poněkud kouzla, kterým je poesie obklopila. Nesmíme však býti nespravedlivými. Možná, že pozdější doba nalezne na našich způsobech, ba i na naší čistotě dosti úhony a že i malá bleška, jejížto nevítanou návštěvu v punčošce, ať již v divadle, či jiné nedostatečně uklízené místnosti považujeme za nepříjemnou nevyhnutelnost, bude v očích našich potomků kamenem úrazu a skvrnou na obraze, jaký si o nás učiní.

A je velmi pochybno, budou-li posuzovati vyplivování chrchlů na ulici, ba i v místnostech, jakému jsou mnozí naši muži zvyklí, shovívají, než my posuzujeme utírání nosu prsty.

Ale dost, ať nezbavím kouzla i naše »trubadury«.


Původní zdroj historického článku:
Česká hospodyně 1913, autor neuveden.



datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:
4. října 2019


 

Líbí se Vám naše původní historické články? Sledujte nás na Facebooku nebo pomocí RSS kanálu!
Nabízíme Vám také možnost zveřejnění reklamního článku, kterým můžete oslovit tisíce našich čtenářů.




Kolorované snímky





Debata k článku Středověká pravidla slušného chování a hygieny, podle kterých byste se dnes nechtěli řídit


Všechny historické články jsou 100% reálné! Zveřejňujeme je tak, jak byly napsány v době původního vydání včetně původních obrázků.
V historických článcích nejsou prováděny žádné jazykové úpravy podle dnešního pravopisu ani opravovány původní překlepy.

Pokud chcete náš obsah převzít nebo máte zájem u nás zveřejnit svůj PR článek, tak nás prosím kontaktujte.

© 2011 - 2019 Bejvávalo.cz
ISSN 2570-690X

Magazín Bejvávalo.cz je soukromý projekt, provozováný zcela BEZ DOTACÍ či jakékoliv jiné státní podpory.



Naše další projekty: